Co říct a co neříct / Ida

Ida. Wanda. Anna. Osobnost, která se nenaplnila. Osobnost, která se vyčerpala. Osobnost, která našla naplnění ve víře. Film Pawła Pawlikowského je o pomalých pohybech naplňování a vyčerpávání. Charakterů, příběhů, obrazů, idejí, slov a pojmů. Je o studu, vině a tichu, které obklopují ikony polské národní paměti – katolicismus, komunismus a osud polských Židů. Jeho vizuální poetika bývá oprávněně spojována s inspirací v novovlnných 60. letech, nejen pro propracovanost černobílé tonality, ale i artistní delikátnost mizanscény a kompozice. Jednomu to přitom přijde jako manýra, jinému jako sofistikovaný estetický záměr. Než přistoupit na takové značkování, je však u Idy zajímavější položit otázku jinak a všímat si, jak konkrétní aspekty této poetiky pomáhají Pawlikowskému transponovat velká polská témata typu náboženství a víry, vztahu k státu a armádě a romanticko-bohémské rozpolcenosti do mikrodramatu tří postav (novicky Anny, její tety Wandy a saxofonisty Lise) a vyprazdňovat vyprávěcí, respektive žánrová schémata iniciačního příběhu, pátrání a road movie.

Redukovány na samu dřeň, stávají se tyto základní vzorce bazální kostrou, jež dává vyniknout výtvarné stylizaci i rozkvést výrazným, byť úsečně hovořícím a úsporně jednajícím postavám. Do rámu takřka souměrného filmového formátu 1,37:1, rozkládá Pawlikowski prostorově i tematicky souměrný příběh dvou žen a dvou nenaplněných osudů. Horizontály krajiny se překlápějí do interiérů s dominantními prvky na svislici (sloupy, schodiště, mřížoví), přítomnost se podbarvuje minulostí a bortí se dříve nezpochybnitelné jistoty. Zejména ty o vlastní identitě a jejím údělu. Novicka Anna, vychovávaná od dětství jako sirotek v klášteře, je před složením řeholního slibu poslána na návštěvu ke své jediné žijící příbuzné, tetě Wandě. Během letmé promluvy obou žen odhalí jedna z Wandiných sarkastických poznámek „Takže ty jsi židovská jeptiška,“ klíčový problém snímku a také zásadní otázku vinoucí se celým vyprávěním: totiž to, zda je Annin židovský původ větším traumatem pro Wandu, anebo Annu samotnou. Společně putují, aby se dopátraly toho, jak Annini rodiče (Wandina sestra s manželem) zemřeli, především však zjišťují a přehodnocují, co pro ně je a co není, co bylo a co nebylo důležité. K podobné bilanční rozvaze film vyzývá i diváka, a to v záběrech, v nichž odsouvá dění na okraj rámu a nabízí mu spolu s volbou i dilema: nač se soustředit a co opominout, co přijmout a čeho se zříct.

Ida, Annino původní jméno, je potencialitou nenaplněného kdyby, jež je stejně blízké Anně jako Wandě, je symbolickým místem, které ani jedna z nich nezabydlela, a v němž se mohou setkat tak, aby jedna druhou pochopily. Wanda a Anna jsou jedna druhé na společné cestě svým způsobem překážkou. Každá má své rituály, které se mohou té druhé protivit či příčit, ať už je to modlení a strojení do řeholního oděvu, či kouření, alkohol a večírky s trpkými konci, avšak jedna bez druhé by nedosáhly společného cíle. Pro to je užitečná jak Wandina energičnost a dravost, tak Annina důvěryhodnost. Popírají se i prolínají. Podobně film pracuje s řadou kontrastů – černá a bílá, děvka a světice, elegance a zpustlost – ale i s jejich. Jen v několika momentech trochu zbytečně přehmátne k explicitním výpovědím, místo aby dál hrála stínové drama pohledů a nápověd.

Síla Idy naopak spočívá v tom, že si s obecnými koncepty typu víry, rodiny, lásky a „vyšších ideálů“ pohrává decentně, na základě jednoduché, přímočaře položené zápletky. Její poselství také nevychází z roviny univerzálního, ale individuálního. Je z filmů, jež se v jednom ze svých plánů snaží sdělit, že z perspektivy každodennosti pulsují v historických událostech žilky náhlých, třeba i ukvapených rozhodnutí – emocí a pnutí skrytých za fasádou, ať už je z pudru, nebo z rolí, které zrovna hrajeme. Celý třístrofý závěr, věnovaný úměrně Wandě, Idě (Anně v Idě) i Anně, tak může působit poněkud nastaveně, neboť svým způsobem podrývá půvab nedořečeného ve snímku stavěném především z náznaků. Jeho ztvárnění na druhou stranu přitakává té významové vrstvě filmu, jíž jde o postižení všednosti osudových okamžiků. Ve své střední části závěr současně potvrzuje i dříve naznačovanou tezi o potenciální propustnosti všech tří ženských identit: Anny jako Wandy jako Idy.