Filmový Jan Hus v mezičase
Před pěti lety jsem na těchto stránkách uveřejnil článek Husa není třeba mytizovat ani demytizovat, jehož smysl byl vyjádřen již v názvu. Týkal se tehdejších rozepří nad připravovaným husovským projektem v České televizi, respektive toho, jak byl některými novináři (dez)interpretován. Šestisté výročí od Husovy smrti, jež připadá na příští rok, se ukázalo naštěstí dostatečně silnou pobídkou k realizaci odvážného projektu. Z původně zamýšleného seriálu vykrystalizoval dvoudílný (velko)film (prý s rozpočtem přesahujícím 45 miliónů), jehož natáčení nyní vrcholí. V médiích se objevila řada materiálů, přibližujících práci filmařů a na základě těchto informací vzniká moje glosa. Jde tedy z mé strany spíš o určité vyjádření obav či varování než o autoritativní soudy, které bude možno vynésti až po dokončení díla. Buďtež moje poznámky tedy považovány za provizorní, jež může realita významně korigovat...
Svoboda ano, či ne?
Někteří novináři se podivují nad volbou režiséra, kterým se stal Jiří Svoboda. (Byl prý osloven autorkou scénáře Evou Kantůrkovou.) Připomíná se přitom jeho popřevratové účinkování v roli předsedy KSČM, méně pak už dvacet let projevované uvážlivé a konzistentní levicově demokratické názory. Přitom původní adept na režisérské křeslo Jiří Strach je neméně politicky vyprofilovanou osobností, ovšem orientovanou pravicově a nábožensky, konkrétně katolicky. Nevím, zda pro film o Janu Husovi by to byla právě ideální volba.
Nicméně hlavně si myslím, že volba režiséra projektu by se neměla odvíjet ani tolik od číchsi názorů, ale především profesních dovedností. A upřímně řečeno autor velkofilmu (alespoň na české poměry) o Janu Husovi by neměl být ani tak umělecky ambiciózní filmař či „experimentátor“, jako spíš dobrý řemeslník, který dovede na place inscenačně náročné scény zorganizovat, citlivě vést herce a má smysl pro vystižení dobové a místní atmosféry. V tomto smyslu se mi volba Jiřího Svobody zdá nadějná: filmy jako Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím, Papilio či Prokletí domu Hajnů se vyznačují mj. právě uvedenými charakteristikami. Zda však je Jiří Svoboda schopen tuto laťku udržet i nyní, to se dozvíme až po premiéře Jana Husa...
Z hereckého obsazení na sebe zajisté strhne nejvíce pozornosti rozhodnutí se pro herce Matěje Hádka do role Jana Husa. Bylo již mnohokrát řečeno, že Jan Hus s největší pravděpodobností nebyl charismatickým rétorem jako Zdeněk Štěpánek ve filmu Otakara Vávry (a jenž odpovídal i Šalounově sousoší na Staroměstském náměstí). Na druhé straně nemáme žádné doklady, že betlémský kazatel byl „malý a tlustý“, jak uvádějí někteří „demytizující“ autoři. Vzhledem k tomu, že třeba Jakub ze Stříbra byl obecně znám pod jménem Jakoubek (a máme i další nepřímé zmínky malého vzrůstu), u jeho druha a spolubojovníka Jana Husa takto nápadné znaky nepředpokládáme. Volba třicetiosmiletého Matěje Hádka je nepochybně kompromisem i z toho hlediska, že dostal za úkol zahrát jak mladého Husa, tak i odsouzence v Kostnici. (Ostatně rok i místo narození Jana Husa najisto neznáme, ale pouze z některých indicií předpokládáme...) Osobně se mi úplně nezdá, že je ve filmu blondýnem, byť i o barvě vlasů (či jejich absenci) samozřejmě nic nevíme. Zvolené řešení spíš nasvědčuje jakési – poněkud levné – kristologické paralele a ikonografii.
Mistrovo učení
Co se týká scénáře a děje filmu Jan Hus, z kusých zpráv soudím, že tvůrci se rozhodli co nejvíce respektovat historická fakta, ale v případě „bílých míst“ se nerozpakovali fabulovat. V tomto pojetí můžeme klidně přijmout postavu Husovy matky i požár jeho rodné vesnice (jihočeský Husinec, jako předpokládané rodiště, byl ovšem – pravděpodobně už několik desetiletí – městečkem). Spornější mi připadají dva motivy. Milostný prvek, zajisté v každém filmu kýžený, je v Janu Husovi prý zastoupen v kazatelově blízkém – byť platonickém – vztahu ke královně Žofii. Ta byla podle tradované verze velkou příznivkyní a podporovatelkou Mistrova učení. O tom však zaprvé svědčí jen minimum historických náznaků (hlavně příznivé zmínky v Husových kostnických listech), a navíc měla královna na krále Václava IV s největší pravděpodobností pramalý vliv: rozhodně menší než kohorta jeho „milců“, kumpánů při lovu a hostinách.
Možná že stálo za úvahu zabudovat do filmu erotický motiv v podobě Husova zakolísání za jeho studentských let. Jako kněz a univerzitní učitel nepochybně Hus dodržoval celibát: kdyby tomu tak nebylo (jako v případě některých jiných kněží a jejich „kuchařek“, případně dětí, jež s nimi měli), na jeho pověsti by se to jistě fatálně odrazilo a prohřešek by použili proti němu jeho teologičtí odpůrci. Co se týká mládí, Hus později vyjádřil lítost nad „neužitečným“ mrháním času nad džbánkem či hrou v šachy (a zřejmě nepohrdl ani kartami, tehdy čerstvě populárními, ale církví záhy zatracovanými), jakož i nad „jinými chybami bezpočetnými“. Výslovně k erotickému poklesku se sice nepřiznal, ale rozhodně nějaké to svedení ženou nemůžeme vyloučit.
Úpěnlivé nabádání, jež Hus z Kostnice adresoval svému nejoblíbenějšímu žáku Martinovi z Volyně, svědčí nejen o tehdy obvyklých předsudcích vůči ženám jako zdroji pokušení a chlípným bytostem, ale naznačuje buď vědomí slabé stránky Martinovy – či vlastní dávné zkušenosti... V dopise, který přikázal adresátovi otevřít až po své smrti, mj. Hus píše: „Napomínám tě v Pánu, abys se bál Boha, jeho přikázání zachovával, vyhýbal se společnostem ženským a byl obezřelý, když posloucháš zpověď žen, aby pomocí pokrytectví ženského satanáš tě nepodvedl; neboť praví Augustin: Nevěř pobožnosti, protože čím je pobožnější, tím je bujnější a pod rouškou zbožnosti skrývá se uvnitř nádoba žádostivá. I střez se tedy, abys nepřišel o nenahraditelné panictví, které doufám zachováváš. (…) měj se na pozoru, abys neměl mladou kuchařku.“
Kromě role královny Žofie se mi druhým problematickým momentem scénáře (z toho, co je mi o něm dosud známo) jeví postava Otce. Tento Pater (jak je nazýván v listech z Kostnice) byl prý k Husovi laskavý a snažil se jej přesvědčit k odvolání svou mírností a argumenty. Historici se sice dodnes jen dohadují, kdo jím mohl být, ale vylučovací metodou většina z nich dospěla k přesvědčení, že muselo jít o Francesca Zabarellu, florentského arcibiskupa a kardinála. Ten byl nejen jednou z nejvlivnějších autorit tehdejší církve, ale i člověkem, který se snažil rozpory nevyhrocovat, nýbrž smiřovat. (Jeho rozpolcenost popsal působivě Oldřich Daněk v jedné z povídek knihy Nedávno... /útržky z běhu času.) Ve filmu Jan Hus má prý být Otec natolik rozčarován z upálení Mistra Jana, že vstoupí do kláštera. Tak radikální postoj je u loajálního vysokého církevního hodnostáře nejen nepravděpodobný, ale historický Zabarella zemřel (poměrně brzy, v roce 1417) ve svých funkcích.
Měj se na pozoru
Protihráči Jana Husa se v jakémkoli filmu sami nabízejí: Štěpán Páleč a císař Zikmund. Ve Vávrově snímku jsou vylíčeni v černých barvách: první z nich hraje roli elitářského zrádce, druhý krále „cizáka“, nenávidějícího Čechy. Z historického hlediska jde samozřejmě o nesmysl. (Štěpánovi z Pálče jako ústřední postavě Husova dramatu věnuje velkou pozornost i Eva Kantůrková v nebeletristické knize Jan Hus a nejinak tomu zřejmě bude i ve scénáři filmu od stejné autorky.)
Štěpán byl nejen Husův přítel z mládí, univerzitní druh a učitel (na rozdíl od Husa to ovšem dotáhl až k titulu doktora teologie), rektor univerzity Karlovy (už ve třiceti letech!), ale i člověk se zcela specifickými povahovými vlastnostmi. Oproti Husovi byl Páleč zjevně mnohem impulzivnější a ve svých názorech radikálnější. Není tedy divu, že byl rezolutnějším a prudším obráncem Viklefa, a později stejně rezolutním a prudkým „renegátem“. Na jeho obrat mělo zřejmě vliv nejen věznění v Bologni roku 1408 (kam se ke kardinálskému sboru vydal Páleč se svým starším druhem a učitelem Stanislavem ze Znojma), ale především tzv. odpustkové bouře roku 1412. Vybírání odpustků, nařízené papežem, nejprve odsoudili Hus i Páleč (ten – jak je pro něj charakteristické – dokonce s větší vehemencí), avšak poté, co král Václav akci podpořil, se Páleč – na rozdíl od Husa – zalekl. Přesto nelze jeho názorový veletoč hodnotit pouze jako účelové rozhodnutít přidat se k „vítězům“, zřejmě se současně zděsil toho, co by neposlušnost s církevní autoritou udělala...
Ve filmu Jan Hus bude pravděpodobně rehabilitován císař Zikmund. Ten opravdu nebyl „šelmou ryšavou“, lítým a úskočným nepřítelem Čechů, nýbrž jedním z největších státníků středověku. Z politických – ale možná i osobních – pohnutek upřednostňoval proti násilí jednání, smír a kompromis, v čemž byl pokračovatelem svého otce Karla IV, ale současně mezi ostatními panovníky spíše výjimkou. Hus mu byl zřejmě osobně i názorově lhostejný, ale vzhledem k tomu že si nechtěl popudit České království, o jehož korunu stál, vyšel kostnickému „kacíři“ v maximální možné míře vstříc. Vymoci Husovi veřejné slyšení bylo bezprecedentním činem, zabránit jeho odsouzení se stalo vzhledem k církevnímu právu a navzdory přeceňovanému glejtu nesplnitelným úkolem i pro nejmocnějšího muže tehdejší Evropy. Navíc se Zikmund zřejmě kvůli Husově „paličatosti“ dopálil a věcem nechal volný průběh...
Jak přesvědčivá bude ve filmu Jan Hus evokace konce čtrrnátého a počátku patnáctého století, na to si musíme samozřejmě počkat. Každopádně je záhodno být v této záležitosti tolerantními diváky, protože nejde jen o otázku peněz, ale i takřka nesplnitelného úkolu najít lokace, jež by věrně odrážely tehdejší podobu měst, kostelů i krajiny. Pokud se nepoužijí digitální triky, makety či kulisy, bude muset zřejmě znalec leckdy přimhouřit oči: laika to snad rušit nebude. Dovídám-li se však současně, že na jedné straně věnují tvůrci filmu takovou pozornost kostýmům, že se ručně obšívají knoflíky, a na straně druhé zjišťuji, kde se některé scény točily, jímají mne pochyby. Vnitřek kostnického chrámu byl prý snímán v kostelu sv. Mikuláše v Chebu, jenž má ovšem převážně – včetně hlavního oltáře – novogotický inventář. Rozdíl mezi prázdnou pompézností novogotiky a vřelostí výrazu a spirituality 15. století je ovšem k poznání na první pohled, nehledě na fakt, že velké oltáře-archy, jež eklekticky napodobovali novogotičtí stavitelé a umělci, se v gotice objevily až několik desetiletí po Husově smrti. Stejně tak se mi nezdá vhodným řešením točit scénu Husova upálení se siluetou Kutné Hory v pozadí. Chrám sv. Barbory je nejen pozdějšího data, ale i natolik známým emblémem města, že se mi jeví pro evokaci Kostnice nepoužitelným (o sousedním velkém kostelu sv. Jakuba s barokní helmicí ani nemluvě). Nicméně počkejme: uvidíme, jak tyto scény budou nakonec sestříhány, jak dopadnou...
Velké téma
Jan Hus je velké téma. Nehledě na občasnou snahu různých „demystifikátorů“ (z nichž se většinou vyklubou mystifikátoři), každý kdo se hlouběji tématem zabývá, stále více žasne nad lidskou velikostí tohoto předního církevního reformátora.
Jeho příběh lze samozřejmě zpracovat i volně, vymýšlet si epizody a posouvat charaktery historických postav. O tom, že to nemusí být vždy samoúčelné a umělecky jalové počínání svědčí třeba román Hus v Kostnici od sudetského Němce Josefa Mühlbergera, který nejen výrazně změnil charakter Husa, papeže Jana XXIII či Jeana Gersona, ale rozvinul i svou představu kostnických sexuálních orgií, včetně homoerotických. Experimentální filmové (či možná spíše divadelní) postupy, jaké zvolil třeba Miroslav Bambušek ve snímku Jan Hus – mše za tři mrtvé muže (recenzoval jsem jej pro aktuálně.cz), pak můžeme přijmout jako zbytečnou provokaci či nové souvislosti otevírající alternativní pohled, jsou však každopádně v televizním programu vhodné nanejvýš pro „dvojku“ či „art“.
Vzhledem k vynaloženým prostředkům (zejména České televize) a určení k významnému výročí smrti Mistra Jana Husa je nepochybně vhodnější cestou snaha o co historicky nejvěrnější a nejpřesvědčivější obraz člověka a doby. Byla by však škoda, kdyby takové úsilí do jisté míry zhatilo pár scénáristicky nevěrohodných epizod a pro natáčení nevhodně zvolených prostředí nebo do očí bijících nepatřičných, dobově nesedících detailů.
Odstrašujícím příkladem tu může být film Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů režiséra Petra Nikolaeva. Nejde přitom jen o didaktické, učebnicové pojetí tématu a apologetiku titulních hrdinů, ale i spoustu realizačních nedostatků. Jakkoli totiž šlo v daném případě o extrémně náročný úkol, historické nepřesnosti v podstatných záležitostech (přežívající pohanství a jeho integrace do nové víry) i detailech a naivně, místy až komicky vyznívající scény (zajetí Metodějovo, bitva o Veligrad aj.) do značné míry znehodnotily jistě upřímnou snahu tvůrců podat co nejvěrnější obraz dávných dob. O nichž – marná sláva – toho navíc mnoho nevíme a asi už ani vědět nebudeme.