Lukešovy dějiny (kolem) filmu
Kniha Jana Lukeše Diagnózy času nese podtitul Český a slovenský poválečný film. Obě kinematografie tedy sleduje od roku 1945, a to až do současnosti, kterou byl v době jejího dokončování rok 2012. Velice stručně shrnuje i předválečný vývoj. Objem látky, kterého se autor chopil, svádí posuzovat publikaci v rámci jiného žánru, než ke kterému ve skutečnosti náleží. Diagnózy času jsou sice syntetizující prací, ale spíše než pokus vytvořit akademický výklad dějin české a slovenské kinematografie, představují syntézu autorových dosavadních aktivit a zkušeností. Ty zahrnují filmovou kritiku, ale především orální historii a práci s dobovými dokumenty. Tím je dáno východisko a ústřední linie celé knihy, které sám autor označuje jako „lidskou dimenzi umělecké tvorby“. Dějiny filmu v jeho podání jsou dějinami vztahu kinematografie a moci – totalitní či moci kapitálu a médií. Tuto vazbu sleduje v obou směrech. Zajímají ho jak společenské a politické podmínky, ve kterých filmy vznikaly, tak i to, jak se v nich projevovala služebná podřízenost, či naopak morální opozice jejich tvůrců.
Obraz dějin českého a slovenského filmu, jejich paralelní běh i prolínání, je tím nutně zredukován na ty problémy, které vyhovují této Lukešově koncepci, a také vytržen z širšího kontextu světového filmu – vyjma sporadických zmínek například o vlivu neorealismu či cinéma-vérité na konci padesátých let a v letech šedesátých na československý film. Sám autor toto omezení reflektuje a zřejmě nechápe jako nedostatek: „České a slovenské vztahy byly pro mne v tomto smyslu i důležitější než vlivy zahraniční, které vždy procházejí hustým sítem domácího kontextu, možností, osobní emocionality a zkušenosti“ (s. 385).
Základní periodizace období do roku 1989 je na první pohled konvenční (už přední záložka mluví o „nejkrásnějším věku“ šedesátých let, „mrtvé sezoně“ normalizace a podobně). Lukeš se této stereotypní charakteristice jednotlivých etap skutečně nijak zásadně nevzpírá. Ovšem při četbě jejich „diagnóz“ se vyjevuje řada skutečností a souvislostí, které ji obohacují i jemně relativizují. Například pozapomenutá fakta z dějin Československé televize nebo zmínky o samizdatovém audiovizuálním umění. Zároveň autor přiznaně pracuje s vlastním subjektivním pohledem příslušníka generace, která většinu z předkládané historie zažila jako svou současnost. Nejvýrazněji se pak potřeba názorového vymezení projevuje na nejisté půdě současného filmu: „Asi je to zákonité: zatímco minulost už je alespoň zčásti vytříděna, současnost ještě zní v plném svém mnohohlasí“ (s. 385). V pokusu „vytřídit“ polistopadovou tvorbu se také nejzřetelněji rýsuje Lukešova preference těch filmů, které lze číst na rovině určitého etického dialogu s přítomností.
V závěru autor prohlašuje, že středobodem jeho zájmu byl „konkrétní produkt, konkrétní filmové dílo a jeho vztah ke skutečnosti, jeho schopnost realitu zmnožovat, obohacovat, vstupovat s ní do konfliktu, anebo jí naopak jen podléhat, otrocky sloužit, konzervovat přežilé“ (s. 384). Zde je nutno poznamenat, že zájem o konkrétní díla je prezentován už jen formou závěrů, ke kterým autor nad danými filmy dospěl. Je paradoxní, že v knize, v níž autor věnuje poměrně velký prostor kritice současného psaní o filmu, jež je podle něj většinou povrchní až degradující, sám předkládá množství ne právě vyargumentovaných soudů a nemístných zjednodušení a srovnání. Příkladně časosběrné portréty Heleny Třeštíkové označuje za „poněkud už cizopasnické a eticky sporně nastavované“ a staví je do kontrastu se společensky angažovanými dokumenty mladší generace (s. 339). Především u starších snímků jsou hodnotící soudy povětšinou na hranici fráze.
Použitím esejistického stylu a strukturací členění knihy na vesměs obrazně či jinak nejednoznačně pojmenované a plynule navazující podkapitoly jako by Lukeš počítal jedině s četbou celé knihy od začátku do konce a s dobrou čtenářovou pamětí. Tomuto beletristickému čtení nahrává zdařilá grafická úprava Vladimíra Vimra i velice vstřícná podoba poznámkového aparátu (ve sloupcích na okrajích stránek). Čtenářský zážitek ovšem kazí někdy až přílišná hutnost a již výše naznačená autorova neochota zastavit se u některých snímků a pojednat o nich komplexněji či nechat některé problémy otevřené polemice. Glosy a heslovité věty jistě mohou sloužit čtivosti a účinku textu, ovšem ne už v té koncentraci, ve které jsou použity v Diagnózách času. Obzvláště neústrojné jsou četné věty bez přísudků a souvětí bez hlavních vět: „Drastická, nadčasově platná historická paralela politických procesů a jejich drtivého, mravně destruktivního mechanismu v Kladivu na čarodějnice (Otakar Vávra, 1969). Zpráva o státě, který se začal propadat do svých horších dějin, a o kafkovsky odcizeném světě nesmyslné, groteskní byrokracie v Případu pro začínajícího kata (Pavel Juráček, 1969)“ (s. 155). V některých pasážích se Lukeš přímo opájí svou schopností charakterizovat film nebo dokonce celou etapu tvorby jednou větou či zapojit titul díla do větné skladby: „Po šrámkovské adaptaci Léto (1948) spatřil [K. M. Walló] svou Velikou příležitost (1949) v inspiraci svazáckým optimismem a ve službě boji za mír celovečerním dokumentem Rok stalinské epochy (1951)“ (s. 39). Ovšem tyto efektní formulace jsou často na úkor sdělnosti a přesnosti a navíc se brzy omrzí.
Silnou složkou publikace je její bohatý a kvalitně zpracovaný obrazový doprovod, který se neomezuje jen na fotografie z filmů a natáčení, ale efektivně využívá nejrůznější dobové materiály, včetně reprodukcí dokumentů a stránek periodik. Vytváří tak nejen ilustraci, ale takřka rovnocennou paralelu k psanému textu.
Ve faktografických informacích lze objevit několik malých nepřesností – animovaný film Pavla Fierlingera se v originále jmenuje Drawn from Memory, nikoli Drawn for Memory, střihový dokument Pavla Háši je jednou pojmenován Devět kapitol ze starého letopisu, jinde zas (správně) Devět kapitol ze starého dějepisu, spisovatel Švandrlík se jmenoval Miloslav, nikoli Miroslav, namísto jména Pavel Jančárek mělo být pravděpodobně uvedeno Petr Jančárek a do popisku k fotografii z Vlčí jámy se vloudilo jméno režiséra Jiřího Krejčíka místo Jiřího Weisse. Tyto drobné chyby jistě výrazně neohrožují důvěryhodnost ostatních dat. Věcné podklady Diagnóz času zůstanou výsledkem poctivé mnohaleté práce bez ohledu na to, do jaké míry se ztotožníme se závěry autorových úvah.
Jan Lukeš v rámci svých vytčených mezí sepsal ucelené dílo a poměrně čtivě a svižně odvyprávěl příběh českého a slovenského filmu posledních desetiletí, přesněji možná příběh kolem filmu, protože vychází spíše z vnějších okolností než z tvorby samé. Problematické jsou právě ty meze, které z jeho psaní vylučují širší kontext vývoje filmového stylu i některé další podstatné aspekty, jako jsou například proměny filmového diváctví (autor se v tomto směru omezuje více méně jen na čistě statistické údaje). Bylo by jistě nespravedlivé Lukešovi vyčítat, že právě on nenaplnil naši představu komplexních, odborně a metodologicky suverénních dějin poválečného filmu, ale přijetí jeho zúženého pohledu rozhodně vyžaduje nemalou míru tolerance a čtenářské obezřetnosti.
Jan Lukeš, Diagnózy času. Praha: Slovart 2013. 448 stran.