Sám sobě prokletím / V nitru Llewyna Davise

Specializace bratří Coenů na osudy ztroskotanců se dávno proměnila v trademark. Ve svém vizuálně vycizelovaném retru V nitru Llewyna Davise o folkové scéně počátku 60. let se nicméně rozhodli vyzkoušet novou strategii. Nevydávají se totiž zkoumat roli náhody v lavině neštěstí sesypavší se na hlavu tragikomického hrdiny, ani se neptají po příčině nepřízně krutého osudu, ale vytvářejí postavu fatálně nezpůsobilou k žití, jejíž prokletí nepramení z toulek zrzavého kocoura Odyssea, kletby obézního jazzmana (John Goodman), ani není pouhým důsledkem dědičné předurčenosti.

Název filmu neodkazuje jen k sólové desce titulního protagonisty, kterou někdo zapomněl odeslat, kdosi jiný ji neobdržel, nikdo ji nekupuje a není možné se jí zbavit. Titul je vtělen i do vlastní struktury něžně melancholického snímku o talentovaném, ale neúspěšném newyorském muzikantovi. Právě Llewynovýma očima (jejichž pohled zprostředkovává geniálně empatická kamera Bruna Delbonnela) nahlížíme jeho prachbídné živoření i nejbližší okolí, se kterým není s to najít společnou řeč. Perspektivou jeho nepřizpůsobivosti se ostatní postavy jeví jako šedé figurky rochnící se ve své přízemní existenci, s níž jsou bůhvíproč spokojeni. Teprve Llewynovy jízlivé poznámky a ironické pohledy degradují hudební projev konkurentů na trapné odrhovačky, což divák s překvapením zjistí až při nezávislém poslechu nostalgicky podmanivého soundtracku.

Llewynova jinakost je jasně čitelná už podle vnějších příznaků asociujících akutní finanční nouzi, z níž se není schopen vyhrabat. Má ale i zjevně geneticky podmíněný rozměr: Velšan po otci, Ital po matce, s nepopiratelně semitskými rysy a znuděně nechápavým pohledem prostě nezapadá mezi obyčejné smrtelníky. V této inkarnaci se skvěle osvědčil Oscar Isaac, a to nejen kvůli svému podobně zmatenému rodokmenu (domestikovaný Floriďan s guatemalsko-kubánsko-francouzsko-židovskými kořeny) odrážejícím se v neordinérním zjevu. Jeho ztvárnění Davise je přesvědčivé také díky herecky lakonickému projevu, i proto, že všechny Llewynovy hudební party sám nazpíval (což ostatně provedli i představitelé vedlejších rolí).

Neprostupná zacyklenost nezdarů je zdůrazněna nejen kruhovou kompozicí uvozenou i zakončenou vystoupením v baru s následnou nakládačkou za nekorektní poznámky na adresu jiného performera, ale i důsledným zdvojováním všech motivů, míst a setkání. Dokonce i při hrazení potratu, který jeho kamarádka Jean absolvuje „pro jistotu“ (co kdyby dítě bylo skutečně jeho), Llewyn zjišťuje, že už má předplaceno z minula, kdy si jeho bývalá partnerka sice zákrok nakonec rozmyslela, ale od otce raději beze slova utekla. Coeni si zároveň pohrávají s otázkou, nehraničí-li Llewynova nepraktičnost s provokací – ve chvíli, kdy se konečně dobere k legendárnímu producentovi, před nímž je třeba se náležitě prodat, zapěje komerčně sebevražednou baladu o královně umírající při těžkém porodu. A utahují si z momentu, kdy chronická smůla nabírá dimenze prokletí – jednorázová nevěra dopadne nechtěným těhotenstvím, které postižená nevybíravě glosuje: „I should have had you wear double condoms… You should be wearing condom on condom, and then wrap it in electrical tape.“

Osud vymyšleného folkaře, jehož částečným předobrazem byl Dave Van Ronk, zdánlivě variuje schéma „ve špatný čas na špatném místě“ postihující atmosféru folkové scény předdylanovské epochy, jejíž tristní postavení majitel klubu pregnantně formuluje v typologii publika oblíbeného dua rozděleného na ty, kteří chtějí opíchat Jean a ty, kteří chtějí opíchat Jima. Štědře rozeseté odkazy umožňují nadšeným fanouškům, ať už folku či samotných autorů, vyzobávat paralelně vyprávěné příběhy, pro méně angažované diváky se nabízí singulární osud člověka, který vinou svého charakteru nenachází pochopení, lásku ani uznání. Režiséři totiž záměrně obdařují hrdinu málo sympatickými vlastnostmi, které ztěžují divákovu potenciální identifikaci (nechávají ho navážet se do stařenek lačnících po hudební seberealizaci nebo žebrat na potrat u kamaráda, s jehož přítelkyní čeká nevítaného potomka) a tlumí tak nevtíravě alegorické tóny této ódy na nepřizpůsobivost.