Pod bičem z floskulí / 12 let v řetězech
Příběh utlačovaného černocha natočil černošský režisér podle předlohy černošského scenáristy, který se naposledy podepsal pod disneyovský snímek o černošské letce sbírající vavříny za druhé světové války. Záměrně zjednodušená rovnice anticipuje množinu floskulí, která 12 let v řetězech očekávatelným způsobem zatěžuje. V rovině ústřední tématiky film skutečně jakoby navazoval na klasická moralistická díla Stanleyho Kramera. Jenže podobně jako Solomon Northup si před otrokáři na jednoho z řady pouze úpěnlivě hraje, také Steve McQueen natočil dílo, které pod bičem z jednorozměrných zkazek opatrně rozvíjí argumenty, proč jej nepovažovat pouze za další z (hollywoodskou produkcí utlačených) protirasistických pamfletů.
Láska, zrada, spravedlnost, boj za lidská práva, nadlidské odhodlání vrátit se ke svému americkému snu. To všechno k blockbusteru napříč dějinami kinematografie patří. A 12 let v řetězech podobně nastavená očekávání nezklame. Při povrchním čtení o moc víc nenabízí. Mimo jiné kvůli způsobu, jakým jsou ve filmu traktovány charaktery vedlejších postav. Nepochopitelně vstřícný misionář s tváří Brada Pitta, přehnaně bezskrupulózní obchodník Paula Giamattiho nebo slabošsky dobromyslný „majitel“ Benedicta Cumberbatche svou plakátovitostí přesně odpovídají čítankovému nahlížení rasového tření mezi dobrem a zlem. Nehledě na průhledně reklamní trik v podobě zbytečného angažování přitažlivých hereckých tváří, kterému se McQueen v minulosti téměř programově vyhýbal.
Lepší je proto nahlížet 12 let v řetězech jako souboj dvou svébytných charakterů. Teprve poté se prosadí režisérova tvůrčí vize. Edwin Epps se rozhodně nezařadí do fronty plochých tyranských otrokářů. Jeho cit ke sličné poddané je vedlejší – ten z něj člověka neudělá. Větší výpovědní hodnotu má jeho bezradnost ve vyhrocených situacích. I díky brisknímu podání Michaela Fassbendera v nich má blízko k poloze oběti doby, která s sebou nese koeficient nepsaných pravidel, na základě kterých měl/mohl člověk určitého postavení jednat. Charakterizace Solomona Northupa není snazší, ačkoli z jiných důvodů. Nejedná se totiž o filmovou figuru v pravém slova smyslu. Občasná nečitelnost jeho jednání pramení především z minimálních změn, které za všech okolností (ne)prodělává jeho vzezření. Strnulý výraz v bressonovském obličeji se stává zrcadlem žánrových cest k diváckým emocím. Odráží předpoklady, které scenáristické floskule automaticky vyvolávají.
Režisér vyjádřil touhu zpracovat látku způsobem, jehož originalita spočívá v přenesení běžného náhledu tematiky otroctví co nejblíže jeho obětem. Podobně historicky ukotvené látky totiž podle něj zatěžuje nadřazená perspektiva, ze které na ni dojatě shlíží bílá část publika, aniž by se v ní pohnulo svědomí. Do podobně velkohubých cílů však 12 let v řetězech ani náhodou nedoběhne. Na to je předloha filmu příliš schematická.
Důvody, které vedly ke vřelému přijetí předchozích dvou filmů, se naštěstí prosazují i tentokrát. A nejen ve zmíněné práci s výrazivem ústřední herecké dvojice. Mezi Hladem a Studem se táhla nit společného nazírání osamělé tělesnosti. Skrytě, ale prosadila se znovu. Také Solomon Northup doplácí na svou jinakost. Nebojuje s větrnými mlýny v řadách teroristické organizace ani se svou hypersexualitou. S černou kůží se narodil a možná právě proto je jeho utrpení z celé trojice nejnaléhavější. Film samotný je znovu nejsilnější v okamžicích, kdy se z člověka stává svobody zbavená schránka bez budoucnosti, ohýbající se pod pleskajícím bičem nebo přešlapující na mazlavém blátě s oprátkou kolem krku. Není náhodou, že kvalitativní rozdíl mezi okamžiky beze slov a sekvencemi točícími se kolem výměny zbytnělých názorů je tolik patrný.
Je to jen vítr, ale například i Můj pes Killer dokázaly, že filmovému tepání rasismu svědčí úspornost gest a náznak. Podobný přístup se od snímku, který byl předurčen stát se oscarovým trhákem, čekat nedá. Steveu McQueenovi se navzdory tomu podařilo přiblížit alespoň Purpurové barvě, což je nutné ocenit především proto, že pracoval s předlohou snažící se navázat spíše na úspěch Černobílého světa.