Ceny obecně (a filmové zvlášť) / Blog

V sobotu 25. ledna 2014 byly již počtvrté uděleny Ceny české filmové kritiky. Nechci předjímat reakce tisku, ale dle loňské zkušenosti lze očekávat, že se bude opět rozebírat, jestli kritici rozhodli “správně”, a pokud tedy nikoli, zda má udílení těchto cen vůbec smysl. A jestliže posléze konkurenční ceny Český lev obdrží stejný film a (zhruba) stejní umělci přibude argument o zbytečné duplicitě...

Myslím, že k podobným postojům dochází kvůli nevyjasnění základní otázky, v čem tkví hlavní význam Cen české filmové kritiky.

Obdobné chápání demokratického rozhodování jsme měli možnost vidět při loňské prezidentské volbě. Mnozí intelektuálové byli přesvědčeni (a proto se – někteří až hystericky – angažovali), že zásadní je, aby národ rozhodl “správně” (tj. vybral kandidáta, kterého považovali za nejlepšího). Pokud pak došlo k volbě “chybné”, zpochybňuje se tím celá přímá volba. Druzí ovšem soudili, že zásadní novou hodnotou – ať už s efekty (převážně) pozitivními či negativními – je samotný princip volby všemi občany a existence jasných – byť třeba nikoli ideálních – pravidel, kterými se řídí. (A které mj. zabraňují tomu, aby prezidentskou volbu rozhodlo korupční chování několika poslanců...)

Jak by ostatně filmoví kritici měli “správně” hlasovat? Přes přirozenou a vesměs respektovanou různost jejich názorů je jim – zejména ze strany některých novinářů (včetně kritiků, kteří se volby účastní) – jistý “logický” postoj přisuzován. Kritici by prý měli hlasovat pro snímky, které jsou po formální, tematické i narativní stránce inovativní, takové, u nichž jsou znát určité umělecké ambice a jež jsou určeny i “náročnějšímu” diváctvu. Jenže co když se v daném roce takové filmy “neurodily”? Nebo – což je pravděpodobnější – se podobné pokusy sice vyskytly, ale v konečném výsledku nejsou přesvědčivé? Má kritik “povinnost” pro takové “experimentální” a menšinové projekty hlasovat i v případě, že se v roční bilanci objevil film, jenž je svým zpracováním a poselstvím sice poměrně konvenční (a občas zbytečně “návodný”), ale jehož řemeslná pečlivost a kvalita je – zvlášť v tuzemských poměrech – hodná úcty a ocenění?

I pokud bychom na poslední otázku odpověděli ano, musel by se předně upravit seznam hlasujících. Vždyť v Cenách české filmové kritiky mají možnost hlasovat ti, kteří se “soustavně a profesionálně zabývají filmem” (jak se píše na jejich stránkách), což je ovšem chápáno široce, takže jsou zastoupeni nejen redaktoři odborných časopisů a webů, ale i filmoví novináři z “mainstreamových” médií – a občas i solitéři, kteří se psaní o filmu věnují “jen” ve svém volném čase. Navíc nelze dopředu předpovídat, že jednotliví hlasující se ve své volbě zachovají tak, jak se od nich “čeká”. Nikde totiž není psáno, že “mainstreamový” novinář musí nutně mít “mainstreamový” vkus, a kritik, vyučující filmovou vědu, si musí cenit jen filmů “experimentálních”, “elitních”...

Nezbývá zkrátka než smířit se s tím, že kritici hlasují tak, jak hlasují. Pokud by – nedejbože – usoudili, že nejlepším loňským českým filmem byly Troškovy Babovřesky, šlo by sice o dost tristní informaci, ale o nic méně pravdivou a cennou. Byť nikoli o české filmové produkci, ale o stavu české kritické obce...

“Nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu.” (N. V. Gogol)

Pokud ovšem smysl Cen české filmové kritiky nespočívá v “správném” rozhodnutí kritiků, na čem tedy závisí?

Myslím, že především na skutečnosti, že u nás existují filmové ceny, jež mají jasná – byť možná zdokonalitelná – pravidla, že tyto volby jsou transparentní: zveřejní se, kdo hlasoval a jak... (Totéž lze říci o Cenách Alfréda Radoka, v nichž hlasují divadelní kritici o nejlepších uměleckých výkonech v rámci českého divadla.)

Stejně významný je fakt, že kritici mají – přes všechny rozdíly – vzhledem k tvůrcům nezávislejší pozici a společný “profesní” základní úhel pohledu na film.

Naproti tomu v případě lidí, rozhodujících o Českých lvech, jde o nesourodou a nejasně vybranou směs. Nad teoretiky mají výraznou převahu praktici, mezi nimiž jsou mnozí s různě propletenými pracovními zájmy a jejichž angažmá je určeno převážně vlastními projekty a – v té či oné míře - komerčním zřetelem.

Oproti stovkám (nebo dokonce – jako v případě Oscarů – tisícům) respondentů má několik desítek filmových kritiků výhodu též v tom, že jsou s filmy, které mají posuzovat, lépe obeznámeni. Aniž bychom si dělali iluze, že všichni viděli vše*, co se v daném roce u nás natočilo (což by bylo ideální), přece jen u kritiků nehrozí taková neznalost, jako u některých – jen do své práce zahleděných a o film jako takový se příliš nezajímajících – herců, režisérů či producentů.

Jistě, hlasování jakkoli definované skupiny nemusí “automaticky” dopadnout “lépe” než hlasování skupiny, vybrané dle jiných kritérií. Větší “čitelnost” znamená “pouze”, že víme více, na čem jsme. Že nejsme blamováni.

A něco takového už stojí za to, aby se v udělování Cen české kritiky pokračovalo...

*Poznámka:

Jsme z hlediska filmové produkce malá země a tudíž lze každoročně při hodnocení vycházet ze 100% snímků (nepočítaje amatérské – byť leckdy pozoruhodné – projekty) a nikoli jen z pouhého – jakkoli “reprezentativního” - vzorku.

Porovnáme-li v tomto smyslu ceny filmové s cenami literárními (ale i divadelními), nelze tuto výhodu přecenit. Kupříkladu u ceny Magnesia Litera, asi naší současné nejprestižnější literární ceny (udělované za konkrétní a nikoli celoživotní dílo), se spoléhá na verdikt pěti porotců v každé udělované kategorii. O náhodnosti výběru poroty, dané osobními kontakty a ochotou se této práce vůbec “ujmout” (v kategorii prózy a poezie jde zpravidla o tři aktivní literáty a dva teoretiky a publicisty), si nemusíme dělat žádné iluze. Především však dotyční – i při předpokládané dobré vůli – nemohou zdaleka přečíst vše, co se v dané literární oblasti u nás za rok vydalo. Je pak nabíledni (a výsledky to namnoze potvrzují), že zvýhodněni jsou tvůrci již mediálně profilovaní, považovaní za “nadějné”, “moderní” (čti – bohužel – často jako módní), kteří se umějí “zviditelnit”. A zřetelný handicap mají i ti, kteří nepublikují u žádného “zavedeného”, “renomovaného”nakladatelství... (Nelze se pak divit, že třeba po knize Václava Chytila Chodci v soumraku, próze naprosto přesvědčivého tvaru a vyznění, avšak konzervativní ražby – a už vůbec ne “postmoderní” -, vydané navíc v roce 2011 v nakladatelství Tilia, sídlícím v Šenově u Ostravy, neštěkl nejen recenzentský, ale ani porotcovský pes...)