2500 tun úžasu / Pacific Rim

17. 10. 2013 / Jiří Flígl
kritika

Novinka Guillerma del Tora působí v konkurenci soudobých blockbusterů jako anachronismus. Její koncept (nikoli však styl) se totiž podobá spíše produkcím první poloviny osmdesátých let. Zatímco dnes Hollywood své velké sezónní hity opírá o již prověřené franšízy z jiných médií, adaptace bestsellerů a remaky, na konci sedmdesátých a obzvláště v první polovině osmdesátých let to naopak filmy zakládaly následné franšízy rozbíhající se do jiných médií. Značky jako Hvězdné války, Indiana Jones, Gremlins, Krotitelé duchů či Návrat do budoucnosti si získaly nezměrnou popularitu díky tomu, že prostřednictvím schematických vyprávění a archetypálních příběhů přenášely diváky do osobitých fantaskních světů. Del Toro podobně přistupuje k populárním vývozním artiklům japonské televizní produkce, tzv. tokusacu seriálům a mecha anime.

Termín tokusacu doslova znamená „speciální efekty“. Jeho definičním znakem jsou bitky superhrdinů, robotů či monster, mnohdy gigantických rozměrů, které zosobňují herci navlečení od hlavy k patě v gumových či lepenkových kostýmech, již se pohybují v miniaturizovaných papundeklových modelech měst či přírodních scenérií. Odnož této tradice v rámci anime zastupují mecha seriály, kde lidští hrdinové pilotují obří stroje, zpravidla humanoidních konstrukcí. Pacific Rim v rámci této tradice vyznívá jako vysněný projekt velkého fanouška, který si vzal za cíl do doby fotorealistických digitálních efektů a pro publikum všech věkových kategorií přenést dětský úžas ze spektakulárních bitev titánských robotů a monster.

Lidé, kteří se otřeli o anime a viděli seriály jako psychologicko-existenciálně-teologický klenot Neon Genesis Evangelion či okázale sebereflexivní a žánrově karikaturní šílenost Gurren Lagann, můžou lkát nad tím, že přece existují co do profilace postav, jejich dramatických oblouků a komplexnosti světa lepší mechárny. Jenže ony uvedené seriály představují zcela výjimečné tituly, jejichž existence je podmíněná desítkami ustanovujících, průměrných i do různých jiných stylových či subžánrových směrů se vydávajících titulů. Pacific Rim se nepodbízí úzké skupině zasvěcenců – což samo o sobě v dnešní době představuje chvályhodné unikum –, ale naopak cílí na co nejširší publikum, pro které má být iniciačním titulem. Proto také na rozdíl od soudobých komiksových filmů nesází na exhibicionistickou sofistikovanost co do práce s žánrovými motivy a ikonickými postavami, ale vystačí si s přímočarým vyprávěním, schematickými jednorozměrnými postavami a naivními zvraty. Vyprávění sice přejímá některé narativní či stylové postupy anime, jako jsou motivační flashbacky, afektovaně karikaturní vedlejší postavy (oba vědátoři i překupník) a roztomilé kawaii figurky (paraziti monster), ale nestaví je okázale na odiv za účelem spasmatického pomrkávání po fanoušcích, nýbrž je funkčně začleňuje do soukolí gigantického popcornového spektáklu. Díky tomu zůstávají po celou dobu hlavní atrakcí osmdesátimetroví roboti a jejich zápasy s obřími monstry.

Stejně jako u jiných moderních blockbusterů si také tentokrát můžeme při uchopení snímku vypomoci podobou scén, ve kterých postavy napodobují očekávané reakce cílové divácké skupiny. Například v Transformers máme malého kluka nadšeně valícího bulvy na bitku robotů odehrávající se v jeho blízkosti, v Muži z oceli, jenž pojímá superhrdinský příběh jako chick flick, zase různé mladé ženy obdivující charismatičnost a mužnost nového Supermana. V Pacific Rimu touto funkci přejímá vedlejší postava doktora Newtona Geiszlera. Biolog mezi třicítkou a čtyřicítkou je současně erudovaný odborník na gigantická monstra, ale také jejich fanatický obdivovatel, jehož sebemenší detail z fyziognomie kaidžú uvádí do extáze a jenž ze všeho nejvíce touží se s nimi setkat tváří v tvář. Těžko si představit adekvátnější ekvivalent samotného Guillerma del Tora, potažmo dalších lidí, kteří dostávají husí kůži z představy realistických „2500 tons of awesome“. Naopak okázale karikovaná figura asociálního matematika Gotlieba jako by zosobňovala škarohlídy, kteří se babrají v logice vyprávění, poučkách o fikčních světech a podobných extrémech. Nicméně, jak ukazuje film, i ti se mohou nechat strhnout vizí nadšenců a vydat se s nimi na cestu do světa úžasu.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Bollywood

89 / říjen 2013
Více