Limonádová balada o neznámém vykupiteli s kytarou / Pátrání po Sugar Manovi
Dokumentární snímek švédského režiséra Malika Bendjelloula si vysloužil díky oscarovému úspěchu velkou diváckou pozornost. Jak se ovšem dá na základě verdiktu Americké filmové akademie očekávat, snímek pátrající po zapomenuté folkové superstar získává diváky daleko více příběhem hlavního protagonisty než formou či objevnou dokumentaristickou prací, která neohromí.
Hudebník Sixto Rodriguez je skutečným herojem dělnické třídy. Průměrný řemeslník a příležitostný zedník, básník ulice, umělec z lidu a pozorovatel chmurných každodenních situací s talentem větším než Bob Dylan jako by byl zrozen pro masový úspěch. Když jej v zakouřeném detroitském baru nalezlo několikero hudebních producentů, jak brnká na kytaru zády k publiku, okamžitě dostal smlouvu u prominentní nahrávací firmy. Jeho hudbou byli všichni ti, kteří pomáhali desce Cold Fact na světlo světa, zcela uhranuti. Když však vyšla, žádný úspěch se nedostavil. Stejné to bylo i s druhým albem Coming From Reality. Nesporný textařský a hudební talent nenašel své posluchače. Dokonce ani slavný šéf nahrávací společnosti Motown Clarence Avant, jenž dosud tvrdí, že se nikdy nesetkal s větším uměleckým géniem, už Rodrigueze nemohl vydávat. Nebylo pro koho. Popová legenda 70. let, která nikdy nezačala, končí. Šíří se zprávy o sebevraždě na pódiu, zastřelení i upálení. Nikdo by se nikdy nic nedozvěděl, kdyby neexistovala Jihoafrická republika a apartheid.
Na zcela jiném kontinentě se totiž bez svého vědomí stal Rodriguez legendou. Nikdo o něm nic nevěděl, ale jeho desky měli doma všichni. Tajně si je kopírovali a předávali, aby jeho písně unikly vládní cenzuře. Rodriguez se stal hlasem lidu revoltujícího proti režimu. Jeho slova najednou dostávala druhý rozměr, opravdovost jeho projevu, hudby i veršů dávala lidem sílu. Téměř každá bělošská domácnost měla v poličce vedle Abbey Road album od Rodrigueze. Až o mnoho let později, když už byl v JAR větší hvězdou než Elvis, se několik lidí rozhodlo dopátrat jeho osudu. Překvapení, kterého se dočkali, je zároveň středem i zvratem ve filmovém dokumentu, který si s fakty pohrává tak, aby diváka napínal a do jisté míry s ním manipuloval.
Vyzradit informaci, že Rodriguez není mrtev, ale stále žije v tom samém detroitském domečku jako před lety, by se dalo jistě označit za spoiler. Tento moment ovšem mění vyznění celého filmu a je zároveň jediným okamžikem, který občerství divákovu pozornost po upovídané první polovině. Dokument se náhle přestává zabývat talentem, který nedošel ve své domovině uznání a byl tragicky zmařen. Pátrání po Sugar Manovi líčí od této chvíle člověka, který je spokojen s málem a který i peníze vydělané za několik velkých turné po JAR rozdal rodině a přátelům. Vypráví o tajuplné superhvězdě, která hraje jen pro radost, protože nechce prodávat svůj talent. Sixto Rodriguez se stále živí jako námezdní pracovní síla a jen občas zadrnká na kytaru a napíše pár veršů. Touhu po slávě prý odnesl čas.
Právě tento obrovský, ale reálný patos jakéhosi prince se srdcem na pravém místě, který by možná naučil i poupě zpívat, je tím, co učinilo z Pátrání po Sugar Manovi tak úspěšný snímek. Celý film se tak stává dokumentaristickou limonádou s dobrým soundtrackem, při níž se lze obdivovat mimořádně vyrovnané osobnosti hlavního hrdiny, žasnout nad jeho osudem a měřit s ním svůj žebříček hodnot.
Bendjelloul si zvolil skvělý námět, ale oblékl ho do průměrného zpracování. Mnoho mluvících hlav a nijak zajímavě vedených rozhovorů tvoří základní podíl v takřka 90minutové stopáži. Dobové a archivní záběry patří ke standardní výbavě televizního dokumentu a Bendjelloul s nimi nenakládá nijak novátorsky. Jako zpestření trochu „televizácké“ režijní práce slouží několik animovaných sekvencí. Jednotící výtvarný prvek však filmu chybí a tyto grafické složky působí jako vytržené nápady bez konceptu.
Je zarážející, že mystérium okolo postavy samotného Rodrigueze zůstává nedotčeno. Režisérovi se nepodařilo proniknout do jeho osobnosti hlouběji, nechat jej promluvit, ukázat se. Vše podstatné zaznívá z úst svědků a většinou jde jen o obecná fakta a zážitky z hledání či setkání. Několik záběrů na mlčícího muže sedícího u zašpiněného okna v kuchyni nestačí na vybudování atmosféry nebo odhalení nitra nonkonformního umělce.
Objevování jednoho života, který se nakonec neukázal být tak zmařený, jak by se mohlo na první pohled zdát, je to jediné, čím může Pátrání po Sugar Manovi diváka pohnout. Přesto film zůstává v jakési rovině subjektivního líbení se a obdivu k jeho protagonistovi. Nepřekračuje tenkou hranici mezi filmem dobrým a geniálním. Bendjelloul se dočkal na rozdíl od svého hrdiny uznání ihned, ačkoli jeho dílo, postavené na jediné pointě a jediném zvratu, si to zaslouží jen částečně. Za úspěchem snímku stojí nenaplněná lidská touha po tom vědět, že někde existují i lidé připomínající vysněné ideály a že mohou pocházet ze zakouřených barů, zpívat revoluční písně a umírat sice ne v luxusu, ale vnitřně naplněni. Odvěký obraz rozervaného básníka nachází opět tvář. Pátrání po našich vnitřních hodnotách a měřítkách okolního světa může inspirovat, anebo alespoň dát naději. Do zlatého fondu dokumentární kinematografie to však britsko-švédský dokument neřadí.