Nacistická noční můra / Lore

Dětská hra zavede dvě děvčata oděná do barevných nedělních šatů na lesní svah poblíž domova. Jejich rozdováděné skotačení zbrzdí vzduchem poletující popel, který nejprve vypadá neškodně, jako šedavý sníh. Kamera přeskočí na detail vzhůru obrácené tváře starší z obou sester, jejíž výraz prozrazuje mírné znepokojení. Mezi drobnými částečkami popela se do dívčiny ruky snese ohořelá fotografie s Vůdcem v jejím středu. Idylu vystřídá leknutí a útěk. Zlověstná předtucha porážky a konce se dostala i do odlehlých koutů Německa. V emblematické scéně z úvodu filmu Lore přichází děsivé zprávy náhle a neznámo odkud, nadto s velkou dávkou temné lyriky. Jde pouze o jeden z příkladů toho, jakým způsobem snímek australské režisérky Cate Shortland ozvláštňuje drama z období druhé světové války. Zdánlivě vyčerpaná látka je tu pojata z překvapivě nové, nezvyklé perspektivy, a to jak formálně, tak tematicky.

Ačkoli se může zdát nefér srovnávat ryze umělecký film s vysokorozpočtovými hollywoodskými produkcemi, je Lore dokonalým protipólem velkolepých válečných spektáklů typu Zachraňte vojína Ryana. Zamíříme-li mezi evropské tvůrce, kteří se obvykle drží více při zemi, bude ona rozdílnost stále znatelná. Nedávný snímek V temnotě Agnieszky Holland se sice soustředí na menší množství postav a nepřekračuje hranice jediného městečka, stále ovšem zaujímá tradiční optiku stíhaných Židů, jejichž utrpení sleduje na dobově věrném, realisticky motivovaném pozadí. A pokud vznikne film jako Pád třetí říše, který rozklad Hitlerova impéria líčí zevnitř, zpravidla se zaměří na atraktivní prostředí nejvyšších politických kruhů. Lore tak se svojí titulní německou hrdinkou zaplňuje dosud málo prozkoumanou oblast komorního artu, který vojenský konflikt pojednává zdola a pohledem poražené strany. „Velké dějiny“ snímek zcela neopomíjí, ale nechává je v podobě symbolů a ikon prosakovat do poetizovaného, výrazně omezeného vyprávění.

Stejně jako režisérčin debut Salto do života, je i Lore (alespoň zčásti) intimním portrétem dospívající slečny. Fixace na hledisko mladé protagonistky, nejstarší dcery nacistických prominentů, je však v novém filmu ještě důslednější. Až když Hannelore škvírou ve dveřích nahlédne do ložnice svých rodičů, odkryjeme spolu s ní jejich manželskou krizi. To, že otci i matce hrozí po změně poměrů pronásledování a perzekuce, se dozvídáme při dívčině návštěvě jedné ze sousedek. Zdrcující novinky z fronty a šokující zprávy o existenci koncentračních táborů k hrdince přicházejí útržkovitě skrze zkratkovitá ústní sdělení nebo poničené fotografie. Poté, co se opuštěná Lore s mladšími sourozenci vydává hledat daleké babiččino obydlí, používá snímek své úzce ohraničené zorné pole k navozování tísnivé, lehce hororové atmosféry a k informačnímu znejišťování diváka. Největší mystérium pak obestírá záhadného mladíka Thomase. Jeho židovský průkaz zachrání Lore s dětmi v nebezpečné situaci, ale až do samého závěru visí nad skutečnou identitou tohoto muže otazník.

Od přehledného, konvenčně strukturovaného vyprávění se film vzdaluje také pravidelným využíváním elips, jež příběh kouskují na sled volně provázaných epizod. Oslabení časových a prostorových vztahů mezi sekvencemi tak pomáhá zesilovat pocity zmatku a neukotvenosti, s nimiž se putující družina setkává po celou cestu napříč rozháraným, čerstvě poválečným Německem. Když Thomas při opatrném našlapování houštinou skupince sdělí, že z amerického sektoru přešli do ruského, evokuje celý nadreálný výjev spíše průchod stalkerovskou Zónou.

Svou celkovou stylizací, spočívající v kontrastu vznešené „árijské čistoty“ a všudypřítomné špíny, utíká Lore pryč od bolestné skutečnosti k impresionistickému, ale neméně znepokojivému snění. Ještě v úvodu připomíná copatá Lore s košíkem v ruce líbeznou pohádkovou bytost. Postupně se však spolu s ostatními mění v umouněné, ztrápené utečence. Estetizované záběry na pomalu kapající dehet, kočárek nemotorně projíždějící hlubokým bahnem nebo zmučená těla válečných obětí rovnocenně vypovídají o plíživé temnotě, přicházející do pokořené velmoci odevšad. Intenzitu za sebe řazených obrazů podporuje roztěkaná kamera, jejíž výrazové prostředky, podobně jako u filmů Terrence Malicka, zahrnují množství sugestivních detailů na tváře či ruce postav, prokládaných jakoby ledabyle komponovanými velkými celky. Přízračnou náladu ještě doplňuje hypnotická práce se zvukem, která vybrané scény dále subjektivizuje do roviny halucinačních vizí.

Zlomená, přesto však vzdorovitá Lore, která se trochu neohrabaně pokouší napodobovat svou absentující ráznou matku, nakonec ztělesňuje nevěřící, umíněnou reakci na přímý střet s individuálním a národním traumatem. Na jednom z plakátů k filmu ostatně hrdinčin vzhůru hledící obličej s dokonale árijskými rysy a hákovým křížem v pozadí odkazuje na dobové propagandistické letáky. Ikonické prvky jako Hitlerovy obrazy visící na zdech pak v samotném snímku fungují jako stále přežívající modly, ke kterým se lze v nastupujícím zoufalství upnout. Lore proto není jen vysoce osobním příběhem s pečlivě uhlídaným restriktivním vyprávěním, ale také zpodobením společenské noční můry, v níž se symboly nacistické estetiky zvolna rozpadají pod tlakem těžko přijímané prohry.