Byt pocitů / Láska

4. 4. 2013 / Lucie Česálková
kritika

Uvedením na valentýnský čtvrtek distribuční společnost Artcam trefně zdvihla rukavici, kterou označením svého posledního, na loňském festivalu v Cannes Zlatou palmou oceněného filmu Láska divákům hodil renomovaný tvůrce evropského artového filmu Michael Haneke. Zkomercionalizovaným nadužíváním postupně vyprazdňovanému slovu se v subtilním dramatu vztahu dvou stárnoucích lidí pokouší vrátit hlubší význam, a je přitom oproti svým dřívějším zvyklostem o poznání méně ironický a krutý, ale stejně rafinovaný. Jeho Láska není láskou z valentýnského plakátu, je v první řadě láskou přetrvávající umírání, a to navíc, v plánu druhém, láskou v podání dvou ikon francouzské nové vlny v bytě pukajícím kulturními artefakty.

Příběh Georgese a Anne, ztvárněných Jeanem-Louisem Trintignantem a Emmanuelle Rivou, herci, jejichž přítomnost ve filmu o lásce a vzpomínání evokuje přinejmenším snímky Hirošima, má láska (Riva) a Moje noc s Maud (Trintignant), Haneke sleduje v poslední fázi jejich vztahu, ve stáří, v době Anniny stupňující se nemoci, a to de facto s jedinou výjimkou výlučně v jejich společném bytě. Inscenuje jej přitom jako přísně sevřené mikrodrama, v němž jsou charaktery postav, jejich výroky a jednání, stejně jako prostředí i dílčí scény vědomě podřízeny ústřední myšlence. Toto pojetí ostatně dobře odpovídá i obecně poklidnému soužití obou hrdinů a pokojně noblesní důstojnosti, s jakou Georges řeší jakékoli konflikty, jež do bytu přicházejí z vnějšího světa. Pokorně umírněný tón v uzavřeném bytě rezonuje s kulisou uměleckého světa v podobě nadité knihovny, klavírního křídla i obrazů na stěnách, které bývalé hudebníky, klavíristy, lidi noblesních způsobů a ušlechtilých gest celý život obklopovaly. Annino onemocnění se pak zejména pro Georgese stává zkouškou dlouho tříbené důstojnosti a citlivosti v konfrontaci s neočekávanou krutostí osudu a ústí ve specifický akt lásky – vraždu z milosti, jež spolu s rozčilenými výstupy dcery Eve dodává psychologicky laděné sondě významný morální rozměr.

Pokud však Haneke ve své komorní Lásce něčím provokuje, není to ani tak samo téma či morálka vykoupení vraždou, jako ryze artistní kousky vyplývající z práce s prostorem a způsobů jeho snímání: obrací například kameru do publika klavírního koncertu (jediná scéna odehrávající se mimo pokoje bytu) a pianistu vůbec neukáže, sám prostor bytu činí třetím hlavním hrdinou svého snímku, když Georgese a Anne a jejich pohyb po bytě pozoruje z dálky, v průhledu chodeb a rámovány zárubněmi dveří. Za nemotorným pohybem starců tak do značné míry ožívá imaginární tanec nezobrazeného, odehrávajícího se mimo záběr kamery. S napětím neznámé hrozby tušené za dveřmi si Haneke pohrává už během prvního dialogu manželů o vloupáních a také když nechá Georgese roztržitě zapomenout na puštěný kohoutek u dřezu a z dálky podle zvuku zaregistrovat, že vodu někdo zastavil. Otazníkem-hádankou film začíná i končí, na skrytém, nevyřčeném, neukázaném je založen i vztah hlavních hrdinů. Minimalistický, tak trochu tajemný, ale vystačující si s bazálním naladěním – podobně jako film sám a jako řada jeho nejen novovlnných předchůdců.

Byty starých lidí jsou vždy plnější minulosti než přítomnosti, na jejich zdech a v policích se skrývají vzpomínky, v koutech přízraky. Tajemnou galerii bytu Georgese a Anne v tomto ohledu doplňují i oživlé, zhmotnělé obrazy Georgesovy mysli – jeho fantomy – tekoucí voda, u které to všechno začalo, sama Anne i zatoulaní holubi, magické prvky v jinak strohé každodennosti umírání. Paměť a vzpomínání je pak v Lásce obecně spjato s postupně utichajícím hlasem světa umění s vytrácejícím se vztahem ke kultuře, když diskuse o hudbě a knihách postupně střídají ryze tělesné úkony spjaté s ošetřováním nemocné Anne. Příběhem o stárnutí stejně jako tematizací interiérového prostoru Láska připomene Ozuův Příběh z Tokia. Také obsazením Isabelle Huppert do role dcery stárnoucích hudebníků snímek rozehrává zcela konkrétní tóny kulturní paměti v souvislosti s Hanekeho komerčně nejúspěšnějším počinem – Pianistkou z roku 2001.

Celkem dvakrát pak Georges ve snímku Anne vypráví historku z mládí. Poprvé vzpomíná na film, který kdysi viděl a jehož příběh si přesně nepamatuje, ví však, že byl o lásce dvou lidí z různých společenských vrstev. Říká přitom, že jím byl ochromen takřka k pláči a že jakákoli připomínka tohoto filmu přivolávala ony silné pocity zpět, a to možná ještě intenzivněji než při samotném sledování. Michael Haneke není režisérem, který by takovouto scénu do svého snímku zařadil jen tak, a jeho Láska je především film o přetrvávání pocitů, o snaze nenechat je odeznít, ale uchovat takové, jaké byly.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Videoklip

86 / březen 2013
Více