Vesmírní náckové svým geekům rozumějí / Iron Sky

V případě filmu s marketingovým sloganem: „V roce 1945 náckové odletěli na Měsíc, teď se vracejí zpátky,“ je až druhořadé, o jak dobrý snímek se jedná. Na Berlinale nevyhrál žádnou cenu, byl ale zdaleka nejdiskutovanějším tématem – jeho absurdní zápletka mu zajistila pozornost všech typů sdělovacích prostředků a intenzivní šeptandu. Je to především přístup k dnešním médiím, co dělá z Iron Sky opravdovou událost. V době, kdy se filmaři musí adaptovat na proměnu fungování filmového průmyslu, naznačuje přístup Vuorensolova týmu jednu z možných cest.

Jedním z deseti mladých evropských režisérů, které se podle časopisu Variety vyplatí sledovat, je Timo Vuorensola, průkopník online crowdsourcování ve filmové produkci. Třiatřicetiletý Fin režíroval prý nejúspěšnější finský film všech dob – parodii seriálů Star Trek a Babylon 5 nazvanou Star Trek: In the Pirkinning (hlavním hrdinou je kapitán James B. Pirk). Film vznikl díky práci dobrovolníků, penězům drobných sponzorů a fanoušků. Původně byl určen jen pro internetové publikum – stáhlo si ho více než tři a půl milionu lidí, později ho vysílala finská a také belgická národní televize.

V případě Iron Sky je až druhořadé, jak dobrý film to je. Na Berlinale nevyhrál žádnou cenu, byl ale zdaleka nejdiskutovanějším tématem – jeho absurdní zápletka mu zajistila pozornost všech typů sdělovacích prostředků a intenzivní šeptandu. Je to především přístup k dnešním médiím, co dělá z Iron Sky opravdovou událost. V době, kdy se filmaři musí adaptovat na proměnu fungování filmového průmyslu, naznačuje přístup Vuorensolova týmu jednu z možných cest.

Způsob, jakým režisér produkoval svůj druhý snímek Iron Sky, je zatím zřejmě nejlepším příkladem využití internetu a sociálních sítí k financování filmového natáčení a zároveň k vzájemnému sblížení tvůrců a fanoušků filmu. Každý mohl na Vuorensolův film přispět penězi nebo nápady – prostřednictvím webové platformy bylo možné vymýšlet jména postav nebo třeba navrhovat design vesmírných lodí. Od začátku natáčení se na webu produkce Iron Sky pravidelně objevovala tematická videa (například bezprostředně po dokončení filmu jeho úvodní čtyři minuty), před premiérovým uvedením na berlínském filmovém festivalu zase vyšly tři komiksové prequely. Samozřejmostí jsou hry, aplikace, jedny z nejpoctivěji updateovaných webových stránek a účty na Facebooku a Twitteru. Nakonec není překvapení, že tímto způsobem produkovaný film je právě o nacistech na Měsíci. O moc víc geekovské už to být nemůže.

Nápad začít točit film s marketingovým sloganem „V roce 1945 náckové odletěli na Měsíc, teď se vracejí zpátky“ dostal režisér s přáteli v sauně. Hlavními hrdiny udělali krásnou blonďatou nacistku Renate, odbornici na planetu Zemi, a černocha jménem James Washington vystřeleného na Měsíc marketingovými specialisty americké prezidentky (Stephanie Paul jako karikatura Sarah Palin). Renate vyučuje árijské měsíční školáky angličtinu, aby byli připraveni na postupnou infiltraci a „záchranu“ Země, kterou plánují na základně ve tvaru hákového kříže, zapuštěné mezi krátery. Oddanost k Vůdci (Udo Kier) jim vštěpuje pomocí Chaplinova Diktátora, kterého má za nejlepší krátký film, poněvadž z něj zná jen deset minut. Černocha vidí poprvé v životě.

Finský film s německými a americkými herci natočený v Austrálii je samozřejmě napěchovaný odkazy všech druhů (Dr. Divnoláska, Pád třetí říše, obligátní Hvězdné války nebo obzvlášť důležitá role chruščevovsky použité boty) a soundtrack nahrála slovinská mystifikační hudební skupina Laibach používající nacistickou symboliku. I speciální efekty a celkový vzhled filmu (steampunková stylizace prostředí na Měsíci nebo vesmírné koráby Rheingold, Walkure, Siegfried a Götterdämmerung) vypadají překvapivě slušně. Iron Sky svým geekům rozumí a předkládá jim všechny očekávatelné vizuální fetiše.

Scenáristé filmu (Johanna Sinisalo, Michael Kalesniko) však nedokázali nápad přepsat do silného scénáře. Úvod má spád, rychle se ale zapomíná na myšlenku nacistické invaze Země a konfrontace s pozemským životem čeká jen hlavní árijku a jejího nastávajícího manžela a příštího Führera (Götz Otto). Iron Sky má mnoho výborných momentů (rozchod Renate s nacismem poté, co na Zemi uvidí Chaplina celého, nebo zasedání OSN) a posun od parodického béčkového sci-fi k politické satiře funguje. Vtipy jsou však spíš krotké než ostré, leckteré dialogy nudné a neohrabané. Grandiózní a šokující iniciační zápletku už nic nepřekoná. Ze všeho nejvíc působí Vuorensolovo dílo jako legranda přesně odpovídající poptávce specifického internetového publika, sdílejícího s tvůrci druh smyslu pro humor.

Není překvapivé, že film v Berlíně navzdory kontroverzní zápletce nesklidil žádný výrazně negativní ohlas. Iron Sky narozdíl od skupiny Laibach, která svůj postoj k neonacismu nikdy úplně jasně nedeklarovala („Jsme fašisti asi tolik jako byl Hitler malíř“) a léta vyvolává kontroverze, nemá ambice publikum mást a nutit ho zaujímat postoj. Snímek samotný není zdaleka tak výjimečný jako jeho námět a způsob vzniku. Iron Sky zkrátka není důležitý jako film, ale jako filmová událost.