Dívka s notebookem a tetováním / Muži, kteří nenávidí ženy

Filmy Davida Finchera se vždy nesly na módních vlnách omývajících dobovou hollywoodskou produkci. Snímek Sedm završil vlnu filmů z devadesátých let o posledních spravedlivých ve světě zaplaveném zlem, Klub rváčů předvedl nekompromisní variaci na apokalyptickou paranoiu přelomu tisíciletí. Jeho díla zároveň zvládala měnit styl od manýristických kamerových jízd v Úkrytu po strohé sedmdesátkové retro snímku Zodiac. Za jakousi vágní konstantu jeho nejvýznamnějších filmů pak můžeme brát fascinaci outsidery, kteří si vytvářejí vlastní osobitý domov ve stokách produkovaných většinovou společností. Proto je také nejpevnějším poutem jeho nového snímku Muži, kteří nenávidí ženy s režisérovou předchozí tvorbou postava počítačové hackerky Lisbeth Salander.

Fincherova adaptace Larssonovy knihy převypravuje původní děj v precizním řemeslném provedení. Řada diváků nedotčených románem si může film užít jako perfektně vygradovanou detektivku. Stejně jako v případě starší švédské adaptace Larssonovy knihy od Nielse Ardena Opleva i pro Fincherovu verzi platí, že jde víceméně o pohyblivou ilustraci ke knize, lépe řečeno o co nejhladší převedení jejího děje do filmového formátu. Coby zkomprimované převyprávění románu totiž působí Fincherův snímek mnohem přesvědčivěji než švédská verze, která selhává prakticky ve všem vyjma obsazení Noomi Rapace do role Lisbeth Salander. Zejména nejobtížněji zfilmovatelná linie postupného rekonstruování tajemných událostí z šedesátých let tu má podobu racionálního a komplikovaného detektivního pátrání, a ne nemotivovaných záchvěvů náhlé inspirace, jimiž se řídili hrdinové švédské filmové verze. Fincherův snímek ke všemu zvládá osvěžovat lakonický jazyk Larssonovy knihy novými ironickými dialogy a jednu z nejvypjatějších scén dokonce inscenovat jako morbidní komedii (kultivovaný vrah poslouchá k sadistickému mučení zpěvačku Enyu). Daří se mu také ve zhuštěné podobě pokrývat řadu motivů rozehraných v původní knize – ať už je to image Švédů jakožto společnosti, která svou nacistickou minulost sklidila (v tomto případě doslova) do sklepení svých pečlivě udržovaných domácností, nebo nenápadná oslava promiskuity vinoucí se napříč celou románovou trilogií.

V jednom ohledu ale Fincherova novinka navazuje na režisérův předchozí film The Social Network, který opět skrze sociální outsidery novátorsky tematizoval a problematizoval ducha doby. Muži, kteří nenávidí ženy však sledují stopu současného zájmu o figuru „informačního génia“ po mnohem žánrovější linii nežli předcházející soudní přezkoumání osobnosti zakladatele Facebooku. Larssonova hrdinka Lisbeth totiž zjevně následuje starou detektivkářskou tradici asociálních géniů, kterým jejich zvláštně uzpůsobená psýché umožňuje vypořádávat se s komplexnějšími kriminálními případy, než je tomu u obyčejných lidí. Je to samozřejmě indicie vedoucí k Doylovu Sherlocku Holmesovi, který v současné popkultuře ožívá nejen coby cirkusový klaun a kouzelník v jedné osobě ve filmech Guye Ritchieho či narcistní obsesivní solitér v britském seriálu Sherlock. Můžeme jej odhalit i jako inspirační zdroj dalších význačných podivínů: detektiva L z komiksu Death Note, seriálového Dextera nebo právě hackerky Lisbeth Salander.

Lisbeth v sobě spojuje mýtus o moci jedinců schopných dávat do souvislostí velká kvanta informací a na odiv stavěnou agresivitu sociálně vyloučených. Společností opovrhovaná a ponižovaná punkerka, která s pomocí kyberpunkové magie počítačového pirátství zatápí mocným tohoto světa, je tou pravou „fincherovskou“ hrdinkou pro počátek jednadvacátého století. A její hvězda má šanci stoupat, jelikož v pokračováních Larssonovy knihy už nefiguruje jako rovnocenná partnerka druhého hrdiny, novináře Mikaela Blomkvista, ale stává se ústřední postavou, která svého kolegu degraduje do pozice intelektuálně zpozdilého doktora Watsona. Dominanci Salander ostatně stvrzuje i titulková sekvence filmu evokující kolážovité titulky bondovské série. Nejde přitom ani tak o odkaz k současnému angažmá Daniela Craiga (představitel Blomkvista) coby tajného agenta Jejího veličenstva, jako spíš o ukázku toho, jak moc cool má rebelská image všemocné hackerky působit. Ve scénách se Salander, ať už jde o milostnou epizodu s Blomkvistem nebo o naprosto klíčové pasáže jejího znásilnění a odplaty, se navíc ozývá záliba v neučesané fyzické poetice sexu a smrti typické pro Fincherovy filmy z devadesátých let. Lisbeth Salander si přesto nekrade celé dílo sama pro sebe – jen si připravuje půdu pro triumfální návrat ve druhém a třetím díle, jejichž literární předlohy už šily své zápletky této postavě na míru.