Freak show za zvuků harfy / Černá Venuše
Do hlavní soutěže festivalu v Benátkách vybraný snímek Černá Venuše vcelku dobře zapadá do té části distribuční nabídky AČFK, která jako by cílila v první řadě na osvětu. Dílo Abdellatifa Kechicheho není – podobně jako třeba Kvílení (2010, režie Rob Epstein a Jeffrey Friedman) – svou formou vyloženě zastaralé, ale až příliš ho ovládá nutkání „něco říct“ nebo přímo poučit. Jistě ne prvoplánově – naopak, dvouapůlhodinový snímek prozrazuje vizi i režijní kontrolu – ale přece jaksi didakticky. „Jo, chovali se hrozně, k té prdelaté Afričance. Ale nakonec se to vyžehlilo; pozdě, ale přece.“
Černá Venuše přitom rozhodně není hloupý či povrchní film. Příběh Jihoafričanky Saartjie, která se na začátku 19. století prodává nejprve jako „hotentotská atrakce“ pro chudé a následně baví stejným způsobem pařížskou smetánku, zřetelně ukazuje latentní či explicitně demonstrovanou nadřazenost Evropanů vůči černošce, kterou její hřmotnost odsoudila k ještě většímu opovržení. Kechiche se snaží vystihnout, jak všichni – anglickými paňmámami počínaje a francouzskými vědci konče – pohlíželi na Saartjie v prvé řadě jako na atrakci a množstvím scén mířících k této myšlence zároveň konfrontuje naše současné postoje. Těch se autor dožaduje pochopitelnou strategií, kdy protagonistku obhlíží se stejným gustem, jako to činilo dobové publikum.
Saartjie však pro Kechicheho není pouhou atrakcí, nýbrž postavou, na jejíž stranu se nenásilně a jaksi přirozeně staví, pročež veškeré paralely s tím, co se dělo v 19. století skutečné Saartjie a co se nyní domněle dělo její představitelce Yahimě Torres, působí násilně a nedomyšleně. Snímání hrdinky je sice velice kontaktní, ale s povrchním voyeurským zájmem publika vždy spojuje i emoce samotné hrdinky. V tom ale vězí problém: je přeci těžké požitkářsky obhlížet něco, co zároveň probouzí empatii.
Že je svoboda, která byla hrdince přislíbena, pouhou iluzí, pochopíme už na začátku, stejně jako to, že Saartjie nemá šanci dosáhnout svých snů. Naopak je pasována do role prostředníka, který umožňuje naplnit tužby bílých hrdinů. V souladu s vítanou relativizací charakteristik postav však Kechiche ukazuje i Evropany jako postavy, jejichž cesta je naplněna nutnými vykoupeními. Jakákoliv finální zhodnocení pak navíc narážejí na skutečnost, že jsme konfrontováni s figurou, jež byla vytržena ze svého původního prostředí, což zákonitě formuje i náhled na ni.
Kechiche svůj film komponuje jako sérii nevelkého počtu epizod, které byly nasnímány a nastřihány dostatečně dynamicky a s citem pro pohyb v několika plánech obrazu, ale zároveň tak, aby neodváděly pozornost od přehledného vývoje: nejprve „hotentotská show“ v Londýně, pak nucený útěk do Paříže a tamní pád z večírků smetánky do nevěstince – to vše lemováno jednoznačnou scénou, v níž si auditorium vědců posílá ženinu vagínu v lihu. I v rámci takto zřetelné dějové osy, jíž dominuje zřetelný úpadek už tak nevalné hrdinčiny existence, dokáže režisér budovat velice přirozeně působící rozporné situace. Díky tomu, že je film postaven na voyeurství akcentovaném i značnou zalidněností jednotlivých scén, může proti sobě autor stavět různé postoje – ne nutně protikladné, spíš rozporné. Vedle sebe tudíž nestojí ani tak sympatizant a odpůrce Venušiných lascivních představení, jako spíše dva lidé, kteří si teprve během nich zjevně tříbí svůj postoj. Sympatické zároveň je, že Kechiche nepodléhá nutkání z dnešních pozic peskovat ty postavy, které jsou k hrdince málo galantní či přímo hrubé (v podobném duchu ukazuje jako mírně poblouzněné rovněž dobové strážce dobrých mravů).
Není však příliš jasné, kam tím vším režisér míří. Ano, ve společnosti byli (a jsou) latentní rasisté, soucitní altruisté, falešní moralisté i sebestřední bohémové. Jistě, i dnes má leckdo tendenci odsuzovat to, co sám dělá – ale co dál? Jde tu snad o pokus předestřít neobvyklé drama, které by nenásledovalo současný trend vyzdvihávat v historických filmech silné ženy? Asi ano, ale jen do určité míry, neboť pozornost v Černé Venuši vždy více poutá povaha věcí, které se hrdince dějí, nežli to, jak na ně ona reaguje. Její stavy totiž od začátku až do konce ilustruje záliba v alkoholu a sklíčenost se stopovými prvky naděje. Stejně tak příběhy postav, jež protagonistku obklopují a které do filmu vnášejí témata rivality i sexuální náboj, působí příliš náznakově. Víme-li toho o skutečné Saartjie málo, můžeme na této skutečnosti jen stěží postavit film; je třeba hledat jiný klíč.
Navzdory tomu, že je snímek Černá Venuše formálně promyšlený a tematicky podnětný, nelze popřít jeho nevýraznost. Tu podtrhuje jak midcultová, jen na oko odvážná obraznost erotických scén, tak i setrvalé chování hrdinky, která sice zjevně chápe, co se kolem ní děje, ale nedokáže to demonstrovat ničím jiným, než neustálým přihýbáním z lahve. Tedy nakonec ani Saló, ani Sloní muž, nýbrž přehledná kapitola z učebnic dějepisu, z níž se můžeme při troše snahy dozvědět o něco víc než jen suchá data.