Kritika čistého talentu / Super 8
Za dávných časů, před příchodem blockbusteru, se zrodil talent – muž, který zrušil rozdíl mezi dětským filmem a filmem pro dospělé. Jeho výjimečný cit pro atmosféru a pro práci s obrazem i zvukem, stejně jako schopnost nenápadné a přesto nebývale silné manipulace s publikem připomínaly velké studiové režiséry Hitchcockova či De Millova formátu. Steven Spielberg učinil z béčkové zábavy áčkové drama a z kýče vydestiloval umělecký přesah. Hranice mezi cinefilií a dětinským hračičkovstvím se v jeho tvorbě smazává: jeho filmy představují spojnici mezi osobitostí nového Hollywoodu a érou blockbusterů založených na atrakcích.
Není snad jediné recenze, která by vnímala Super 8 jinak nežli v mantinelech pocty tomuto velikánovi kinematografie a mentorovi režiséra J. J. Abramse. Abrams, ač Spielbergův učedník, se však zároveň celou svou tvorbou snaží vybočit z kolejí, které sir Steven až příliš dobře položil a zajel. Jistě, i on pokračuje v tom, co dělali už Lucas se Spielbergem, tedy v aktualizování starých žánrů, ovšem v Abramsově případě je oním „žánrem“ samotný blockbuster ustanovený zmíněnými tvůrci. Blockbuster jakožto něco nadžánrového, jako určitý přístup nejen k tvorbě a propagaci filmu, ale i k jeho recepci.
Spielbergovo mistrovství vždy spočívalo ve způsobu, jímž propojil atrakce a emoce. Z laciných efektů béčkových sci-fi filmů a mnohem ambicióznějších postupů typických pro Hollywood upletl svůdný amalgám, který podvědomě ospravedlňoval eskapismus a nabízel úžas i setkání s neznámem jakožto řešení sociálních či osobních problémů. Ve vážných (Blízká setkání třetího druhu) i odlehčených (série Indiana Jones) filmech se dospělí hrdinové chovají jako děti, anebo se dětští hrdinové stávají protagonisty „dospělých“ žánrů (E.T. Mimozemšťan, Rošťáci). Abrams je mnohem konceptuálnější a realističtější filmař: místo dětských snů přivádí k životu představy věčně mlad(istv)ého cinefila. Představy, jak by mohly různé žánry či formáty vypadat, kdyby seriálové postavy jednaly realističtěji a zápletka naplno využívala možností dlouhého epizodického formátu. Kdyby se hrdina jedné z nejparodovanějších akčních sérií náhle ocitl v lehce odlišném žánru (proměna série Mission: Impossible), kdyby ve světě Star Treku existovaly emoce. A v případě Super 8 se režisér vrací k celé jedné éře, v níž vznikal ten typ filmů, který Abrams svým dílem uvádí tak trochu „na pravou míru“.
Super 8 není pouhou nostalgií po době či stylu natáčení. Ukazuje spíš Abramsovu záměrně zkreslenou vzpomínku tehdejšího puberťáka. Ale taky demonstruje jeho představu, co by se dělo, kdyby velkofilmy vznikaly spíše podle nápadů scenáristů než vizí režisérů (respektive, kdyby měli větší slovo ti, kdo obvykle hrávají druhé housle). V jeho Star Treku dostávají díky alternativnímu univerzu některé postavy „druhou šanci“, šanci chovat se jinak než v původním seriálu či filmech, a v Abramsem produkovaném Monstru se pro změnu ukazuje, jak by vypadal žánr monster movie optikou obyčejných hrdinů. Super 8 bere jednotlivé motivy ze Spielbergových filmů a z nich staví příběh, v němž nebude tolik působivých momentů, ale který se bude více zabývat problémy svých postav.
Podobně jako Spielbergovy filmy sice Super 8 pracuje se strachem z neznáma, klíčový prvek kontaktu s mimozemským či nevídaným tu však plní odlišnou funkci. V Blízkých setkáních třetího druhu jde o co nejpřesvědčivější demonstraci jinakosti, něčeho přesahujícího, s čím protagonista souzní na vyšší úrovni, a podobně působí i postava E.T. mimozemšťana. Abrams v práci se svým monstrem propojuje charakteristiky obou filmů a přidává prvky z děl, kde různí vetřelci působí vyloženě nepřátelsky, takže se nekonkrétní tajuplnost Blízkých setkání propojuje s hrozivostí, která patří spíš do univerza Čelistí. Ačkoli unikavost a pravá povaha monster (či monstrózního) patří k ústředním tématům Abramsova seriálu Lost či zmiňovaného snímku Monstrum (v nichž se objevují i podobné stylové postupy pohrávající si s hranicí toho, co je a co není vidět), zde hraje monstrum jednoznačně vedlejší roli. Tajemná železniční havárie, která přeruší dětskému amatérskému štábu natáčení, totiž spouští události, jež působí jen jako katalyzátor proměn vztahů mezi postavami.
Abramsova taktika předkládat divákovi paralelní příběhy, které se v různých ohledech a místech spojí, vyžaduje jiné tempo i způsob vyprávění než narativně jednodušší Spielbergovy opusy. Od nejpůsobivější scény filmu – nehody, při níž unikne ona tajemná bytost – začínají náctiletí hrdinové místo dokončení svého amatérského snímku pozvolna řešit problémy skutečného světa. A podobně jako po většinu filmu není tak úplně jasné, jaká žánrová hra se bude hrát, není ani zcela zřejmé, čím se události „velkého“ a „malého“ světa podmiňují. Kamarádské i počínající milostné vztahy mezi dětmi, sousedské a rodinné animozity dospělých i „problém s obludou“ se vyřeší, mnohé věci však zůstávají otevřené.
Oproti scénám schopným vepsat se do srdcí miliónů diváků (typu ohrožení domu něčím z neznáma v Blízkých setkáních či cesta bicyklu přes měsíční kotouč v E.T. Mimozemšťanovi), působí klíčové momenty Super 8 jako nenápadní, chudí příbuzní. Ani si jich napoprvé nevšimnete. Jsou totiž mnohem intimnější a mnohoznačnější: neumí diváky opájet či strhnout, musí se nad nimi přemýšlet.