Sadomasochismus, politika nihilismu a hledání ráje / Kodži Wakamacu a cesty nazpět
Letmým návratem k vlastní poetice mládí je poslední snímek legendárního tvůrce politických pink filmů, japonského režiséra Kodži Wakamacua, nazvaný Housenka (Kjatapiraa, 2010). Intimní drama tematizuje na příběhu návratu válečného veterána z válečných bojišť pokrytectví, nacionalismus a japonský militarismus a navazuje na skandální autorovy soft pornografické snímky z 60. a 70. let, které se pohybovaly na pomezí punku, avantgardy a brutálního revolučního ataku. Snímek, který zastupoval Japonsko v soutěži na loňském Berlinale, můžeme chápat jako režisérův marný pokus o oživení mrtvého žánru vyznávajícího politiku a sex, který ve své době šokoval a útočil na establishment silou ručního granátu. Namísto toho však v Berlíně film oslavovaly kulturní i politické elity. Hlavní protagonistka dokonce získala Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon. Žijeme v době nostalgie, kdy se před nejistou budoucností utíkáme k minulosti. Příklon k nostalgii je celosvětovým fenoménem, který nemíjí ani skandálního tvůrce pokleslého žánru. Samouk i rebel Wakamacu byl „nepřítelem státu“, který dodnes nemůže vycestovat například do USA kvůli svým sympatiím k radikální levici a vztahům s příslušníky japonské revoluční frakce Sjednocená Rudá Armáda (United Red Army, 2007). Přesto je tvůrce z odstupu ceněn téměř jako klasik, jenž dovedl zcizit „lacinou“ soft pornografii povinné nahoty a pofidérního vizuálního potěšení ve prospěch sugestivního divadla krutosti plného extrémního násilí a společenských komentářů k situaci v poválečném Japonsku.