Filmový kánon, kanón nebo jen kujón?

10. 2. 2011 / Luboš Ptáček
glosa

Po nuceném odstoupení z vedení Letní filmové školy Jiří Králík na organizaci filmových akcí nezanevřel a snažil se dokázat, že byl odvolán neprávem. Jeho nová angažmá však potvrdila správnost tehdy velmi emotivně vnímaného odchodu. Jako umělecký ředitel konkurenčního trucfestivalu Film nad řekou v Písku skončil již po roce. Obdobně dopadlo jeho účinkování v projektu Cinema Mundi.

Navzdory opakovaným nezdarům přichází čerstvě s projektem nazvaným Filmový kánon,/1 na kterém spolupracuje s největší internetovou tuzemskou filmovou databází ČSFD, jež poskytla záměru prostor, publicitu a především autoritu svých 261 817 registrovaných uživatelů (k 10. 12. 2011). ČSFD dělá pro popularizaci filmu i filmovou osvětu hodně. Nabízí alternativu ke klasickým médiím, otevírá místo pro otevřenou diskusi a umožňuje tříbení názorů mezi filmovými fanoušky. Neměla by se však nechat zatahovat do aktivit, pro které není svou podstatou vhodná.

Nový počin otevřeně navazuje na předchozí sporný projekt Filmové dědictví, který jeho autor pro jistotu zpětně přejmenoval. V nové výzvě se mj. píše: „Zveřejněn je zatím KÁNON FILMU z ankety z roku 2007 (v té době pod nepřesným názvem FILMOVÉ DĚDICTVÍ) a výchozí seznam pro stanovení KÁNONU FILMU ZA ROK 2010.“ Výsledkem předchozího konání bylo vydání sedmi okomentovaných seznamů zahraničních filmů a jednoho česko-slovenského. Tištěným výstupem se pak stala třicetistránková brožura. Ta kromě okomentovaných seznamů obsahuje také třístránkové doporučení Jak začít s filmovou výchovou na středních školách. Jedná se o velmi stručný nástin možného uplatnění filmu při výuce. Tak například v kapitolce Člověk a příroda (fyzika, chemie, přírodopis, zeměpis) se píše: „...studenti jsou schopni objevovat řadu procesů a systémů, o nichž se učí v přírodních vědách s pomocí filmového záznamu daleko názorněji než prostřednictvím psaného slova nebo grafických znázornění (zdroje jejich všeobecných znalostí v oblasti přírodních věd stále častěji pramení ze sledování filmu nebo televize – žáci by měli získat schopnost takový materiál patřičně zhodnotit jako výpověď o jednotlivých národech a geografických místech).“ Navrhuji, aby byl do této sekce zahrnut film Marečku, podejte mi pero, kde je zcela empiricky prokázána existence hliníku.

Kánon se dovolává řady zahraničních autorit. Citovaná slova ale neříkají nic o samotném projektu, vyjadřují se pouze k potřebnosti filmové výchovy na školách. Jejich užití proto působí v tomto kontextu značně nekorektně. Filmový kánon parazituje na chvályhodné myšlence, navíc ji diskredituje v očích nejen pedagogické veřejnosti. Pokusme se hypoteticky prezentovat aplikaci mechanismu kánonu v zaběhnutých předmětech. Představme si hlasování o zlatém fondu české literatury. Vedle odborníků by se ankety zúčastnili i učitelé a žáci. Absurdní představa. Třeba by pak Babičku nahradily Paměti Karla Gotta. Ostatně hlasování o nejoblíbenějším filmu má nejblíže k anketě Zlatý slavík. S jejími výsledky se ovšem na hodinách hudební výchovy nepracuje.

Bylo by to celé pro zasmání, ale není, a proto zanechme laciných sarkasmů. Nový projekt totiž přinejmenším ve třech rovinách vrhá špatné světlo na jinak potřebnou snahu o zavedení filmové výchovy na základní a střední školy, a ve výsledku tak nechtěně oddaluje či přímo diskredituje vlastní cíl.

Na první pohled spočívá nejviditelnější sporná otázka v neujasněném způsobu hlasování. Zatímco předchozí akce měla alespoň rozdělenou anketu na skupiny (odborníky a veřejnost), tak současný projekt sice oslovil odborníky, ale zároveň budou hlasovat i vybraní uživatelé ČSFD. Mechanismus následného hruško-kočkovitého sčítání uveden není.

Nekoncepčnost celé akce vyznívá zjevně amatérsky. Zvolený přístup obrací řetězec pořadí a hlavně důležitosti jednotlivých kroků, které by měly být učiněny při zavádění mediální výchovy na školy. Podle autorů kánonu zřejmě první a nejdůležitější úkon spočívá ve výběru „nejlepších“ filmů podle nespecifikovaných kritérií. Přitom by se mělo jednat o selektivní výběr filmů vhodných pro výuku konkrétních předmětů. (Občan Kane se pro výuku chemie zjevně nehodí.) Chybí tedy návod, jak výsledné seznamy používat. V matematice si jejich využití představit neumím, v zeměpise ano, ale nesmělo by se jednat o seznam nejoblíbenějších filmů.

Ač si podstatná část veřejnosti myslí, že učit cokoli, tedy včetně mediální výchovy, může jako za Marie Terezie třeba vysloužilý voják, pedagogika využívá propracovaných systémů a její metody se neustále posouvají. Jádro pudla mediální výchovy tak vedle přesvědčení veřejnosti o její prospěšnosti (což je otázkou politického rozhodnutí) spočívá ve vytvoření metodiky, rámcových osnov a vyškolení učitelů. A to je práce pro profesionály z pedagogických institucí.

Zarážející je i podpora Filmového kánonu ze strany Ministerstva kultury ČR. Jedná se o vyhozené peníze, kterých úřad nemá zrovna nazbyt. Zajímalo by mne, jak probíhalo vyhodnocení předchozího projektu. Kolik učitelů pracuje se seznamy vzniklými z minulé ankety apod.

Jiří Králík tímto počinem definitivně promrhal autoritu vydobytou v druhé polovině devadesátých let. Už zkrátka není ten kanón, co býval. Změnila se také doba. Namísto rozmáchlých gest se dnes spíše preferuje systematická práce.

PS: V den poslední korektury článku (22. 12. 2010) zveřejnili organizátoři výsledky, které nemá cenu komentovat. Zarážející je, jakým způsobem referovala o akci česká internetová média (aktuálně.cz, idnes.cz, lidovky.cz, ihned.cz). Všichni svorně vycházejí z informativní zprávy ČTK, rekapitulují výsledky a oznamují, že po anketě bude následovat proškolení pedagogů a vytvoření sytému, jenž základním a středním školám umožní přístup k vybraným filmům. Předvánoční únava novinářů zaúřadovala a organizátoři Kánonu získali „zadarmo“ argumenty pro další žádosti o profinancování akce. K dokonalosti PR snažení už jen chybí, aby se příštího hlasování vedle významných kulturních osobností typu Milana Knížáka zúčastnili i přední čeští politici, zejména ti, co tak rádi jezdí na filmový festival do Karlových Varů.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Smrt filmu

73 / leden 2011
Více