Úpadek filmu

Stoletá existence kinematografie připomíná životní cyklus: osudový okamžik zrození, neochvějný růst a cesta ke slávě a v poslední dekádě nastupující počátek ponižujícího, nevratného úbytku sil. Neznamená to, že se už v budoucnu nebudeme moci těšit na nové filmy, jež by nás dokázaly nadchnout. Takové filmy však budou výjimečné – a nejen v tom smyslu, který platí o všech velkých uměleckých dílech, kterých nikdy nebude nadbytek. Budou to totiž filmy vznikající navzdory systému, filmy porušující pravidla a praktiky, na nichž dnes stojí výroba filmů v celém světě – jak tom kapitalistickém, tak tom, který ke kapitalismu tak nadšeně směřuje. Běžné filmy, filmy vyráběné čistě za účelem zábavy (tj. zisku) jsou dnes nejapně hloupé; většina z nich není schopna zaujmout ani už svou cílovou skupinu, na niž cynicky útočí. Zatímco základ skvělého filmu dnes, více než kdy jindy, spočívá v jeho jedinečnosti, komerční filmová produkce najela na systém nabubřelých filmových odvozenin, velkovýrobu bezostyšných kombinací a variací notoricky známých postupů recyklovaných v naději, že budou znovu a znovu (nebo alespoň ještě jednou) úspěšné. Film, ohlašovaný kdysi jako umění 20. století, se s blížícím se koncem tohoto století stává uměním dekadence.