Narodil se nový vztah, veselme se¨/ V úterý po Vánocích
Ačkoli by se v případě nového snímku režiséra Radu Munteana nabízelo začít tradičním připomenutím vitálnosti současného rumunského filmu, jež bývá od uvedení Puiuovy Smrti pana Lazareska v Cannes 2006 označován za rumunskou novou vlnu, vzývání zmíněného trendu není v tomto případě tak docela na místě. Ne snad proto, že by Muntean natočil film, který by se z něj kvalitativně vymykal. Důvodem je spíš fakt, že Munteanův apolitický příběh vcelku ordinérního milostného trojúhelníku, v jehož těžišti se sváří vzrušení nové lásky s laskavou vzájemností dlouholetého vztahu a nevěrou, by se mohl odehrávat na postelích, pohovkách či u kuchyňských linek kterékoli jiné země. Silný důraz předchozích rumunských objevů na to, jak jsou současné společenské poměry země prosáknuty rezidui politické minulosti, Muntean zcela opouští.
Domácí teplákové melodrama V úterý po Vánocích je rumunské nejvíce tím, jak naplňuje trademarky děl spojených právě s tamní novou vlnou: snad žádná jiná národní kinematografie si tak systematicky nezakládá na estetice dlouhých statických záběrů, ani na scénářích, jež by byly esencí přirozeného jazyka ve vší jeho žertovnosti, zdvořilosti, ironičnosti, odměřenosti, věcnosti, afektované vulgárnosti i rozhněvané zatrpklosti.
Pojmenovat vztah zhruba pětatřicetiletého Paula lakonicky jako nevěru by nepochybně šlo. V tom případě by se však reflexe Munteanova snímku ochudila o to nejpodstatnější. V úterý po Vánocích je film pomalý, takřka nedějový – bez napětí i výraznějších překvapení, spěje v rytmu nepřikrášlované, takřka nedramatické každodennosti přímočaře k nevyhnutelnému bodu zlomu. Je to také jeden z nejdecentnějších filmů širokoúhlého formátu. Přes veškerou svou výrazovou úspornost – formu, která tím, že až na několik málo výjimek neopustí interiérovou mizanscénu tří stěn, připomíná sitcom – nicméně diváka intenzivně oslovuje na emocionální bázi. Ostatně provokovat dnes divákův intelekt banálními hypotézami o tom, pro kterou z žen, respektive pro který z životů se hrdina rozhodne, by se bez výraznějšího uměleckého přesahu odvážili snad jen otrlí rutinéři pokleslých odnoží lidové zábavy. Muntean místo komplikované zápletky předkládá přesvědčivý kaleidoskop emocionálních rozporů moderního života, namísto dějových zvratů servíruje drama neurčitosti Paulových citů, místo závěrečné katarze nabízí vánoční koledu. Poselství jeho snímku je nepřekvapivé, neobjevné, skromné. Stejně jako je skromný jeho formální minimalismus.
Potlačení střihu dává přirozeně větší prostor hereckému projevu. Prostřednictvím dlouhých polocelků je divák neustále nalepen na těla protagonistů (Paula, jeho manželky Adriany a milenky Ralucy i neméně spontánní malé dcerky Mary). Pozice kamery se přesto neholedbá voyeuristickou distancí, přisedá spíše jako neviditelný host do útulných obýváků, a zaposlouchává se do onoho výjimečně autentického tónu dialogů (do češtiny velmi přiléhavě přeložených Jiřím Našincem). Lhostejná k tomu, co který z herců udělá, sedí si kamera pokojně na místě, a i diváka tím nabádá k tichému spočinutí a soustředění se na to, co říkají. A divák se jak u vytržení soustředí. Na každou větu o dětských rovnátkách při návštěvě celé rodiny u lékařky, o níž se ještě neví, že je tatínkovou milenkou, na každou větu rozhovoru, v němž Paul Adrianě oznámí, že miluje někoho jiného. Na každou větu všech rozhovorů filmu, jež přirozeně přelétávají z tématu na téma, rezonují se situací a naladěním protagonistů a informují víc, než by se na první pohled zdálo. Již v úvodní sekvenci, které dominuje nahé tělo Ralucy volně spočívající na posteli, stačí několik letmých zmínek o Paulových „kuřáckých zubech“ a rodinném výletu do Kaprunu k tomu, abychom vytušili, že Paul má lyžující manželku a dítě a že Raluca je zubařka.
Starší, hnědovlasou, tak trochu víc „mámovskou“ Adrianu Paul nemá důvod nenávidět – přestože na společných akcích s ní participuje přece jen lhostejněji, v tak trochu lepkavé setrvačnosti patrně víc jak desetileté známosti a soužití, nezdá se, že by ho nějak zásadně otravovala. Má ji patrně stále stejně rád, nicméně Ralucu má nyní radši. Stejně jako má Raluca ráda jeho dcerku, svou pacientku Maru. A stejně jako je Adriana poté, co přijala zprávu o rozchodu s Paulem, schopna nejprve pragmaticky nastínit uspořádání budoucích vztahů z právního hlediska, aby vzápětí „parťácky“ asistovala tajnému přenášení Mařiných dárků pod stromeček. Tyto neurčitě ambivalentní vztahy vůbec nejsou neupřímné, ani pokrytecké – problém, který jako své snad jediné poselství nastoluje V úterý po Vánocích, je jen v tom, že v některých neurčitostech není únosné setrvávat příliš dlouho.