Četnické humoresky na koksu / Špatnej polda

Filmografie Wernera Herzoga je protkána spolupracemi s extravagantními (a pro jiné režiséry těžko zvladatelnými) hereckými osobnostmi na projektech, které přesahují tradiční žánry i motivy festivalových autorských filmů. Lze vzpomenout na řadu snímků s fenomenálním Klausem Kinskim, jemuž po smrti vytvořil pomník v příznačně nazvaném snímku Můj milovaný nepřítel (1999), ale také na angažování impulzivního Christiana Balea do Temného úsvitu (2006). Fascinace Herzoga extrémními postavami před kamerou i vně vyprávění zajisté pramení z nevyzpytatelnosti jeho samého. Tvůrce, který proslul mimo jiné tím, že na důkaz podpory začínajícím filmařům veřejně snědl svou botu, rozšířil předestřenou linii své tvorby snímkem Špatnej polda uvedeným loni na festivalu v Benátkách.

Tentokrát se autor spojil s vysmívaným, kdysi oceňovaným hercem Nicolasem Cagem, do jehož přepjatě teatrálního herectví, egocentricky blouznivého výběru rolí a bizarních účesů se pravidelně strefují nejen filmoví fanoušci, ale i seriózní kritici. Výsledný snímek působí dojmem, jako by byl obskurní hvězdě šitý namíru, a to nejen z hlediska typu hlavní postavy, ale i co do mnohoznačné povahy celého projektu. Původní anglický název The Bad Lieutenant: Port of Call - New Orleans odkazuje k proslulému, částečně exploatačnímu filmu Abela Ferrary Bad Lieutenant (1992), kde Harvey Keitel ztvárnil na kost prohnilého newyorského detektiva, který v permanentním drogovém oparu praktikuje vlastní radikální podobu spravedlnosti. Herzogův snímek ovšem nepředstavuje pokračování ani spin-off a ke staršímu dílu se vztahuje pouze svým názvem. Taktika plagiátorských názvů, praktikovaná především v oblasti distribuce béčkových titulů, ovšem dílu pomáhá snáze se vymezit a stanovením konfrontační reference poukázat na jeho osobité pojetí práva a zla.

Špatnej polda sleduje čerstvě povýšeného poručíka policejního sboru v New Orleans a jeho halucinační anabázi napříč různými vrstvami zločinu. Na začátku filmu je to jen prostořeký nabubřelý policajt, který zachrání před utonutím vězně v zaplavené policejní cele. Při tom si ale pohmoždí záda a následující trvalé bolesti začne místo předepsanými léky tlumit tvrdými drogami, které si opatřuje zneužíváním svých pravomocí. Herzog převrací směr Ferrarova snímku, který vedl zkaženého policistu k rozhřešení, a pojímal zlo jako hodnotu vázanou na lidskou touhu přežít. Zatímco hrdina Harveyho Keitela jednal aktivně, Cageova postava je pasivně vláčena okolnostmi – až její snaha z nich za každou cenu vybruslit a uchovat si své postavení ji činí „špatnou“. Na druhou stranu: v Cageově podání se exaltované sekvence, kdy hrdina vyhrožuje staré nemohoucí paní či šikanuje mládež odcházející z večírku, posouvají z potencionální drastičnosti do roviny fantasmagorické absurdity. Díky hercově přestřelené dikci a přiopilé mimice nabývá postava spíše podobu titěrného ubožáka vzbuzujícího směs výsměchu a soucitu.

Bolestí permanentně pokřivená figura v (o číslo větším) obleku a s velkorážním revolverem laxně zasunutým do kalhot působí jako „vágusácká“ parafráze Drsného Harryho. Na rozdíl od ikonického nekompromisního vyšetřovatele rázně čistícího ulice od zločinu se zdejší hrdina vlivem drogové závislosti zaměřuje výhradně na zachování si dobrého bydla u policie a sehnání další dávky. Otázky spravedlnosti a předpisového postupu vstupují do jeho života opět až v momentě, kdy se již nemusí obávat o pokračování dosavadního směru své existence. Film takto skládá obraz lidských tužeb a snů ohlodaných na dřeň primitivnosti, které pojímá jako definici lidského rodu. Proti tomu staví záběry zvířat, jejichž život se omezuje na primární potřeby a postrádá vědomě stanovené cíle i snahu jich dosáhnout.

Herzog divákům na jedné straně předkládá jízlivou polemiku s žánrem policejních thrillerů i samotnou morálkou. Naznačuje, že veškeré hodnoty se začnou hroutit, jakmile se vůči nim postaví otázka vlastního přežití a uchování si zvoleného způsobu života. Současně však svým filmem přináší bizarně deformovaný pohled na náš rozklížený svět. Vyprávění nikterak neodděluje rovinu hrdinových halucinací od reality a obsahuje nonsensové sekvence (jako jsou ty, v nichž se za poručíkem na policejní stanici stavují členové podsvětí a nepokrytě mu předávají výhry z nelegálních sázek či dohadují podmínky vzájemných tahanic, aniž na to hrdinovi kolegové jakkoli reagují).

S přispěním Cageova groteskně rozevlátého přednesu tak film lavíruje na hraně plamenného traktátu, okaté provokace, uměle vyhrocené teze a směšné burlesky. Přepjatá topornost neumožňuje brát potenciálně šokující činy hrdiny vážně, a dílo tak často vyvolává nezáměrné pobavení či otrávenost z repetetivního vršení (rádoby) provokací. Jak naznačuje původní název snímku, Špatnej polda nepředstavuje uzavřené vyprávění, které by dokázalo obstát samo o sobě: naopak, jeho podnětnost vychází především z jeho přesahů a vnějších kontextů.