Utopická křeč / Zoufalci
Když se rodí kult, chcete být u toho, patřit mezi zasvěcené. Už název filmu Jitky Rudolfové (Zoufalci) v sobě skrývá příslib něčeho, co záměrně vyděluje z úspěšnější společnosti, přičemž toto potenciální minus je vyvažováno sladkým tajemstvím: my víme. Pro kult by svědčila i čísla návštěvnosti, která jsou na film pojednávající o vyhraněné skupině postav velmi slušná – po dvou víkendech přes 24 000 diváků. Kult se přesto pravděpodobně nezrodil. Snímku totiž (narozdíl od Samotářů) zjevně nejde jen o to, představit „zoufalý“ postoj ke světu, dát na odiv důstojné zoufalství; Rudolfové dílo má i kinematografické ambice.
Jednou z nich je pokus o sociální zpověď, tedy snaha představit typické jednání generačně a společensky spřízněné skupiny postav – mladých lidí odcházejících do Prahy za prací. Je velmi potěšující sledovat, že český film se při pokusu o společenskou výpověď nemusí nutně uchýlit k vyprávění příběhů společenských vyděděnců, typickému to postupu festivalových filmů a ve vyhraněné podobě latinskoamerické kinematografie. Místo toho se hlásí k domácí tradici, na kterou může věrohodně navazovat. Některé pasáže ze Zoufalců připomenou ve své trapné všednosti to nejlepší z proudu československé nové vlny reprezentovaného Milošem Formanem.
V souvislosti s Jitkou Rudolfovou se už od jejích studentských filmů hodně hovoří o spřízněnosti s tvorbou jiné zástupkyně nové vlny, její pedagožky na FAMU Věry Chytilové. Platí to určitě v ženské senzitivitě, ve schopnosti zachycovat ženské postavy v jejich typickém prostředí, ne zcela toto srovnání platí ohledně stylu. Rudolfové projev se v Zoufalcích nejvíc blíží mnoha artovým titulům, které zvolily detailní a polodetailní sledování postav. Postavy v Zoufalcích jsou často natlačeny do jednoho rámu, kamera je na nich doslova nalepená. Celkovým vizuálním dojmem je pak určitá „přetělesněnost“, která však získává svůj smysl až se zvukovou stránkou filmu.
Hlas upovídaných postav (bez monologů a dialogů tento postup nefunguje) pak není snadno spojitelný s tělem. Fragmentarizované snímání nevytváří celkovou představu těla, připojený hlas je pak částečně odtělesněný a nabývá rysů samomluvy, vnitřního hlasu, který se nedá zastavit. Rudolfové se tímto stylistickým postupem úspěšně daří zesílit dojem vnitřního zoufalství, ve kterém její postavy uvízly. Nicméně zůstává právě jen stylistickým prostředkem; Rudolfové snímek nedosahuje kvalit integrované umělecké vize, kterou s podobným postupem vytvořil např. Benedek Fliegauf ve svém debutu Houština. S trochou zjednodušení: za maďarskou kinematografií stále zaostáváme, v mezinárodním měřítku je to solidní festivalová kvalita, na české poměry jde o nadstandardní stylistický počin.
U stylové stránky však vyjmenované klady končí. Na první pohled se zdá, že Rudolfová ve své společenské výpovědi rovnoměrně portrétuje ženy a muže. Dva homosexuálně orientované muže však za typické představitele „silnějšího“ pohlaví považovat nelze, což je škoda. Partneři „zoufalek“, despotický manžel Dagmary nebo děvkař a egoman, přítel Lindy, jsou totiž přesně vystižené typy, které jasnozřivě pojmenovávají negativní rysy současných mužů. U ženských hrdinek ale Rudolfová nedokáže udržet kritický a objektivní odstup. Ačkoli se jí daří vystihnout jejich temperament, ke komplexnějším portrétům se nedostane. Problém vězí v tom, že Rudolfová se soustředí na zoufalost jako spojující rys svých postav, pro niž zbytečně obětuje soustředěnější sociální výpověď svého filmu, na kterou zjevně má.
Největší slabinou Zoufalců je však jejich rozpolcenost co se týče vyprávění. První třetinu tvoří dějově nezávazné skeče s několika vynikajícími všedními chvílemi trapnosti, navíc v podání neokoukaných herců. Pak se dostavuje tápání, co dál. Žádná postava nemá dostatečně nosný individuální příběh, aby se dal rozvíjet a ani vzájemné vztahy hrdinů nejsou natolik silné, aby se na nich dalo přirozeně (dostatečně motivovaně) stavět. Ke slovu tak přicházejí křečovitá řešení. Postavy se rozhodnou žít společně v jedné komunitě, což nepůsobí zrovna věrohodně: kdyby jim bylo kolem dvaceti a ideály převládaly nad životními zkušenostmi, pak možná, ale kolem třiceti se zdají přezrálí na komunitní způsob života (pochybuji, že by se v tomto jablonečtí nějak zásadně lišili od zbytku zdejší populace). Pocit křeče, i když je zdvojený jak z jednání postav, tak z počínání filmu, se spíše převrací na rovinu tvůrčí – autorskou.
Jitka Rudolfová s pověstí zázračného dítěte FAMU sice nepřesvědčila, ale při zvážení jejího mládí a toho, že Zoufalci jsou debut, vzbuzuje její jméno do budoucna naději. Nedostatky Zoufalců ji snad nepovedou k zglajchšaltování vlastní tvorby na českou úroveň.