Bushovy prezidentské životopisy / Drama průměrnosti

George W. Bush ještě ani nestihl uzavřít své druhé a závěrečné funkční období a už se stal postavou z filmového plátna. Jeden z nejméně populárních odstupujících prezidentů Spojených států dostal na odchod dva filmové pomníky, z nichž by se asi neměl proč těšit, kdyby je zhlédnul. Na druhou stranu my je můžeme přijímat nejenom jako pouhé filmy, ale – jak bylo vidět i na velmi úspěšném uvedení filmu na 49. ročníku festivalu v řecké Soluni (14.–23. listopadu) – také jako společenské terapie z osmiletého panování státníka, jenž po 11. září vedl západní svět do těžko řešitelných válek.

Asi nejobskurnější obraz člověka, který k výkonu své moci neměl žádné předpoklady, přinesl mystifikační střihový film Being W. Francouzské komické duo Michel Royer a Karl Zero v něm s pomocí archivních záběrů a mystifikačního vnitřního monologu sestavilo portrét prosťáčka, jímž se Amerika nechala napálit. Neodhalila včas, že tajemství jeho politického úspěchu spočívalo v tom, že Bush byl ještě průměrnější než „průměrný Američan“, navíc souzněl s obrazem divokých osidlovatelů Nového světa i náboženských fanatiků. Being W. tak kabaretně a se zadostiučiněním propojuje veřejnou postavu prezidenta s jeho ironicky odhalovanou intimitou, vykreslenou jako velmi dětinskou, aniž většinou přesáhne líbivou aktualitu, karikaturu nepopulárního státníka (mezikontinentálně mířenou z francouzského břehu) a recitaci slavných breptů. Mezi tím jen postupně prosvítá hrůza ze zpackané války, z jejích nepromyšlených důsledků a ze svírajících kruhů politiky strachu.

Prezidentská epika

Zcela jiného řádu je hraný snímek W., blížící se docu-dramatu, který si už v titulu také pohrává s vděčným dvojitým v ve jménu prezidenta. Pokus o postižení života 43. amerického prezidenta vznikl relativně levně a ve spěchu (začalo se natáčet na konci ledna 2008), aby mohl být uveden do kin už v říjnu před volbami. Nepříliš jistě za ním stojí „levičák“ Oliver Stone, filmař s dost otřepanou pověstí věčného provokatéra, který natočil už dvě historicky ne zcela důvěryhodné prezidentské bio-epiky, snímky Nixon (kde spekulativně psychologizoval démonizovaného prezidenta) a JFK (kde dost vycházel z konspiračních teorií kolem atentátu na Kennedyho).

Snímek W. byl od začátku veden jako „obtížný film obtížného autora“ a vystrašil nejen zástupce velkých studií, ale třeba i Major League Baseball, která hraje v příběhu svou roli – o samotných hereckých hvězdách nemluvě. Robert Duvall odmítl ztělesnit Dicka Cheneyho, a dokonce i Josh Brolin se nejdříve zdráhal přijmout roli Bushe. Zrod provázela ze strany republikánů pochybnost, jestli profesionální potížista může natočit politicky korektní film, zatímco demokraté už nechtěli o téhle politické „mrtvole“ slyšet ani slovo.

Stone vyšel z pouhých dvaceti faktografických knížek a vzpomínek bývalých Bushových spolupracovníků a pokusil se zrekapitulovat životní zlomy odstupujícího vrchního velitele USA. Jeho motivací mohlo být, že Bushe osobně potkal ve dvou zcela odlišných životních etapách, poprvé v polovině 60. let na studiích na Yaleu – mimochodem stejně jako mnohem úspěšnějšího studentského vůdce kampusu a pozdějšího Bushova protikandidáta na post prezidenta USA Johna Kerryho – a podruhé v roce 1998 už jako texaského guvernéra na republikánské snídani.

Hraná dramatizace Bushova života, opírající se o scénář Stanleyho Weisera, se štěpí do několika dramatických obrazů, které režisér inscenuje retrospektivně, ale i anekdot, narážek, vtípků. Autoři evokují prezidentovo prostředí, ale především sahají k žánrovým stereotypům, aby přiblížili podoby George Bushe, rodinné či osobnostní anamnézy, zjistili, kým vlastně je... Jinými slovy, Stone se pídí po napínavém, románovém „tajemství“ vzestupu průměrného člověka, jehož se jali pochopit, nikoli ho jednoduše odsoudit jako politického netvora. Mnohem spíše se ptá po vnitřním drajvu, motivaci, která dovedla někdejšího „lempla“ z dobré rodiny překvapivě až na vrchol, pro nějž neměl předpoklady. Jak se stal úspěšným politikem, dokonce prezidentem USA, který stanul ve válce v čele „svobodného světa“. A co to bylo za politiku, která změnila svět více, než to kdy dokázal některý jeho státnický předchůdce, a jejíž následky budou nést ještě naši vnuci.

Obživlé divadlo

Ve filmu W. se ocitáme na křižovatce několika filmů, linií, či dokonce žánrů, ať už jde o satiru, komedii, rodinné drama nebo politický thriller – a to v kulisách leporelového výjevu z historie. Už to samo o sobě vzbuzuje úsměv na rtech, jak se tvůrci pokoušeli být věrní v mnoha historických detailech, jak jsou herečtí představitelé trochu podobní (Ellen Burstynová v roli matky Barbary Bushové), ale trochu také nepodobní svým předobrazům nebo jak Brolin věrně reprodukuje prezidentovu dikci, udržovanou pěšinku a kovbojskou chůzi. Je snad bushovštější než samotný Bush. Na druhou stranu třeba herec James Cromwell (mimochodem ztělesnil již čtvrtého amerického prezidenta na filmovém plátně) nepůsobí v roli Bushova otce tak přesvědčivě. Očividně první problém tak bezprostředního životopisu spočívá v tom, že působí dojmem oživlých obrazů, jakési maškarády nebo karnevalu, v němž režisér navlékl hercům dokonalé masky ctihodných představitelů americké či světové politiky.

Samotný trailer k W. ukazuje, že z tohoto filmového zážitku vám klidně mohou zůstat právě jen efektní, pikantní a inscenované anekdoty, vyžívající se v zákulisí velké politiky, které přibližně vyprávějí, jak spolu státníci asi mluví. Jak se to či ono seběhlo. Mezi vděčná místa patří to, kdy prezident odpovídá nedůvtipně na otázku servilní novinářky, jaké že bude jeho místo v historii Spojených států: „V historii? To budu přeci mrtvý...“ Nebo když doporučuje víceprezidentovi Cheneymu – který jej předtím u oběda přiměl k podepsání mimořádných vyšetřovacích pravomocí v boji s terorismem –, aby „si dal pozor na své ego, že on je přeci ten, kdo rozhoduje“. Naopak Tony Blair (Ioan Gruffudd) se po otázce na plán B pro Irák dočká od Bushe odpovědi, že jím je „zavraždění toho zkurvysyna“.

Pro Stoneův film je ale klíčový vztah Bushe ke svému otci Georgi Herbertu Walkerovi Bushovi, který byl prezidentem na jedno funkční období hned po Reaganovi. Oproti tomu ženy (manželka Laura) mají v tom bushovském světě až druhou, stereotypní, nijak intelektuální a podřízenou roli, jež se od nich jaksi samozřejmě vyžaduje. Matka Bushová tu prohlásí, že ona je na rozdíl od manžela přeci ta emocionální, co rychleji mluví, než myslí...

Autoři se soustředí více na archetypální, otcovsko-synovský minisouboj, který nemá, jak to tak bývá, řešení ani vítěze – nanejvýš nastiňuje konflikt staré, snobské politické elity a mladých populistů. Film nastiňuje spekulativní psychologický profil muže a zároveň nedoceněného syna, jenž se – podle jeho výkladu – potýkal s příliš silnou autoritou „tatínka“ (jak mu dětinsky i podřízeně říkal celý život) a nesl trauma jeho přehnaných očekávání i dobrého jména. O jeho „nesamostatnosti“ svědčí obtížné zrání a řada Bushových drobných, nikdy nedotažených revolt, vylomenin a průšvihů, které končily obvykle jen ponížením či tatínkovou záchranou. Jednou mu volá ještě rozjařeně z vězení v Prestonu, aby se přimluvil, a pustili ho ven. Na ropných vrtech ve Venezuele, kam byl za trest poslán, se fláká, u ničeho nedokáže vydržet, loví texaské krásky v baru, jindy si vzpomene, že by chtěl dělat do sportu... A všechno to musí vyřešit opět tatínek za syna. V dramatickém nočním výjevu filmu nadává otci po návratu z hospody domů, že je „zkurvený Otec všemohoucí“ – a málem se s ním popere. O jejich zvláštně neosobní komunikaci svědčí třeba i pozdější scéna, kdy otec už v důchodu píše do novin články, aby jimi radil synovi v politice...

Své vnitřní zranění, vlastní nedostatečnost před autoritou, si kompenzuje spíše okázalým machismem a kovbojským adrenalinem – později nejlépe při procházce se svými poradci na ranči. Tahle Stoneova psychoanalýza nastiňuje postavu, která má až příliš podob. Hodí se jak do westernu, tak i do amerických kulis „republikánského“ rodinného života ze seriálu typu Dallas. Při pohledu na podceňovaného politika, který se vypracoval díky vytrvalosti a lidovému charismatu nahoru, vás zase napadne srovnání s „caprovským“ Smithem přicházejícím prostomyslně do zkaženého Washinghtonu, aby „vyčistil“ politiku. Stojí za zmínku, že Bush se tu před guvernérskými volbami v Texasu učil zpaměti Ústavu Spojených států jako básničku, aby dovedl odrážet útoky novinářů! Ale ve Stoneově interpretaci je stejně tak podobný televiznímu kazateli, který umí zmanipulovat davy už svým příběhem božského osvícení. Bush svoji prezidentskou kariéru založil na tom, že své povolání k politice pochopil při mystickém setkání s Ježíšem – během ranního běhu v kocovině, kdy mu Ježíš přikázal, aby kandidoval i na prezidenta!

Pokud chceme přiblížit kolísavý i přerývavý styl filmu, který hraje s Bushovými stylizacemi, převleky a vnitřními analýzami, nelze nakonec nezmínit jeho roli v zákulisí politiky. Scéna z Oválné pracovny, v níž Dick Cheney (Richard Dreyfuss), Rumsfeld (Scott Glenn) nebo Condoleeza Riceová (Thandie Newtonová) slibují v předvečer irácké války naftařské impérium, sahající od Iráku až po Írán, je jako od čarodějnic z Macbetha. A Colin Powell je tou dramatickou figurou, která ví, že to je špatně, ale nakonec nenajde odvahu ani odejít, natož se postavit veřejně proti. Naopak na půdě OSN mává s lahvičkou zbraně údajně hromadného ničení.

Jenže v tomhle je jeden z problémů filmu. Divák postupně ztrácí přehled o tom, co by mohla být skutečnost a co scenáristická licence. Bush je nakonec vším, do čeho jej autor Stone obléká, příliš proměnlivý, mnohotvárný, dramatický. Seč mohou, autoři ilustrují takový eskamotérský vnitřní vývoj horko těžko udržitelnou amatérskou psychologií. Následkem toho vzniká nesoudržná postava homunkula, uhněteného ze všeho možného: z mediálního obrazu, soukromých drbů, slavných bushismů, domácích trápení i cizích interpretací. Zároveň se tvůrci dušují, že zůstává tím nejobyčejnějším Američanem, který se zalíbil veřejnosti svou průměrností. Je typ obyčejného chlapíka od televize, která je rád, když vládní rozhodnutí k podpisu nemá více než jednu dvě stránky.

Stone zkrátka není tak důmyslný pátrač a sám se nechal nalákat do pasti mytománie a kultu velkých charakterů, titánských hybatelů historie, jak tomu bylo i v případě Nixona či Kennedyho. Ovšem nesnažil se proniknout do dnešního systému americké demokracie. Právě proto mu Bushova postava vždy vyklouzne z rukou, zůstává nepostižitelná, věčně unikající. V prezidentově životě hledal shakespearovský příběh moci a průměrného člověka, který dosáhne na vrchol, přijde s novou ideologií světa a selže. Nevšiml si zatím, že za blazeovaným úsměvem, ranařskými gesty, zbožštěním vlastního hlasu a všemožnými proměnami se mohl skrývat stejně tak „muž bez vlastností“ – užitečná loutka zbrojní, neokonzervativní či republikánské mašinerie.

Černobílé vidění, fanatismus a průměrnost nebo zaslepenost jsou přeci stejně banální, jako je banální hloupost, zlo nebo sebestřednost, když se shodou okolností dostane k moci. Jen hrůza jde z toho, že demokracie posadí do čela světové velmoci toho nejvíce průměrného člověka, který ze všeho nejradši kouká v televizi na sport, leží se psem na gauči a chroupe lupínky... Ale o tom se snad dozvíme víc v každém díle seriálu Simpsonovi.