Editorial č.64 / Septická podstata festivalového bytí
Zas rané léto je tu, a s ním i festivalová sezóna s třemi filmovými dominantami. K jedné mám vztah prudce sentimentální, a přeci živý, k druhé převážně pracovní, a také proto nedivácky uspokojující a k té třetí žádný.
Na karlovarskou přehlídku jsem poprvé zavítal jako patnáctiletý student gymnázia, který bez problémů přespává na pryčně v letním koncentračním táboře v Březové a hltá podivně afektované dánské filmy (Prolomit vlny) v monstrózním kinosále, jehož bujará atmosféra při půlnoční projekci odpovídá plnému provozu na ropné plošině. Relativně malé množství lidí v tichém spiklenectví, žádná čitelná hierarchie a diktát barev (akreditací), dýchatelno. Možnosti tam byly: studenti směli na V.I.P. akce, volnost pohybu, v posledním patře stále otevřený bazén blaha, v sálech probíhající manévry sítnic. Převažující emocí byla euforie a ta mě přes nezbytné vystřízlivění a pocit, že se tu všude mluví trochu moc rusky, dodnes úplně neopustila – do Varů jedu po čtrnácté v řadě, zase na celou dobu.
Druhá tuzemská akce s tradicí, Letní filmová škola v Uherském Hradišti, mě dlouho nezajímala. Vždycky jsem se jí účastnil jen z pracovních důvodů: poprvé v roce 2003, kdy jsem coby nekompetentní obdivovatel díla Michaela Hanekeho uváděl jeho rakouské snímky. Letos jsem se – jakožto dramaturg sekce věnované belgickému surrealismu – několik měsíců před „filmovkou“ přepnul v duchu moudré metody Jaromíra Blažejovského do spirituálního modu. Jen ten mi umožňuje přestát dadaismus příprav a Mozambik povinností, okořeněný subverzivními manýrami plánovaných hostů. Jeden z nich průběžně používá hrst pseudonymů a komunikuje výhradně faxem, druhý neuznává letadlo jakožto právoplatný dopravní prostředek a odmítá cestovat jinak než vlakem, další nezůstává nic dlužen pověsti člověka, který byl v posledních letech již třikrát zatčen za plánování státního převratu. Naše emaily se týkají především Effenbergerovy teorie „septické podstaty“ a jeho návrhu nastolení nového společenského systému, v němž budou volby nahrazeny loterií. Shoda mezi námi zatím panuje v jediném – k existenci potřebuje člověk pouze dvě věci: republiku a varlata.
Tento muž, jenž v roce 1992 na hlavním bruselském náměstí symbolicky popravil bustu krále Baudouina, by se mohl hodit Jiřímu Králíkovi, který začátkem srpna v hotelu Ozón představí první ročník svého Festivalu nad řekou. Klíčový programový cyklus této přehlídky nazvaný „Svět Josefa K.“ by si přeci zasloužil oživit nějakou podvratnou performancí, aktivním vzdorem proti představitelům centralizované moci. Další významnou položku programu tu tvoří (vedle pocty československé nové vlně) retrospektiva mé oblíbené argentinské kinematografie (Lucrecia Martelová či Lisandro Alonso alespoň podle mě patří mezi největší autorské objevy téhle dekády). Přesto bych úplně nejradši v Písku viděl nějaké původní dílo, které by Franzovu existenciální tvorbu vhodně propojilo s debilizujícím světem telenovel, na něž se specializují právě v Latinské Americe. Navrhuji titul: Ošklivka Kafka a její Proměna.
P.S.: Na jednom ze tří jmenovaných festivalů plánuje rozbít svůj občerstvovací stan také redakce Cinepuru. Servírovat se budou intelektuální welcome drinky a pro ty nejvěrnější je připraveno oblíbené pití většiny antických filosofů: točená monáda!