Když jeden dělá totéž / Funny Games USA

Jen u málokterého jiného filmu se může publikum tak čistě rozdělit na dva tábory: na ty, co nejprve viděli rakouskou verzi, a na ty, co se s Funny Games setkávají až v americké verzi. Sám jsem viděl nejprve rakouskou verzi, a proto americkou vlastně ani nemohu hodnotit. Jedná se totiž o remake pořízený postupem „záběr po záběru“, kdy každý záběr má stejnou kompozici, stejnou velikost a délku záběru (hnidopichům se musím přiznat, že jsem s filmem nehrál hru poznej sedm rozdílů). Proto jsem v zásadě nebyl schopen vnímat Funny Games USA jinak, než jako bych si znovu zašel do kina na původní film, nebo si poněkolikáté dal svůj oblíbený snímek do přehrávače. Ačkoli jsem registroval rozdíly v obsazení, v jazyce, kulturním prostředí, neustále jsem se vracel ke zkušenosti s původním filmem, ke které se zkušenost s novou verzí postupně připínala jako k identickému celku.

Když jsou pro mě Funny Games a Funny Games USA jedním filmem, musím zůstat i u absolutního hodnocení, i když si dovedu představit diváky z druhého tábora, kteří možná díky jinému obsazení, jinému kulturnímu prostředí a skoro nepostřehnutelnému „historickému svědectví“ o době vzniku viděli docela jiný film. Absolutní hodnocení za to, jak Haneke (není to jen vlastnost Funny Games) dokáže vyvádět diváky z konceptu, znepříjemňovat jim jejich divácký život, stejně jako krajně znepříjemňuje život jedné středostavovské rodiny o víkendu dvojice mladíků.

Funny Games nepatří mezi ty filmy, které by diváky znejišťovaly (pouze) použitím zaběhnutých žánrových forem a překračováním jejich pravidel. V tomto ohledu si Haneke klade těžší úkol, kdy diváka znejišťuje průběžně za využití mnoha různých prostředků. Nejdřív diváky nachytá do pasti maloměšťácké slušnosti, kdy přemíra slušnosti neumožňuje hrdinům (kdo by nechtěl být slušný?) vzepřít se dvojici nezvaných hostů. Pak rozjede hru s žánrovým očekáváním, že paní domu bude sexuálně zneužita před zraky pána domu, k čemuž však nedojde, a film tak dá divákovi pocítit provinilou frustraci, že k tomu nedošlo: jako by si to snad přál! Pak film neodhalí psychické důvody zvráceného chování dvojice vetřelců, čímž vyvolá pocit neodbytné absurdity. A na závěr dá divákům pocítit nepatřičnou nezúčastněnost, kdy čerstvou vdovu jeden z mladíků s ledabylou elegantností pošle doslova ke dnu.

Různorodost škály pocitů, které Haneke u diváků vyvolává, je daná především explicitním zpřítomněním roviny vyprávění a oslovením diváků jako další entity fikčního světa. Během filmu se postupně vytváří komplexní síť vztahů mezi terorizovanou rodinou, dvojicí vetřelců, vypravěčem/autorem a diváky. Divák pak přechází mezi jednoduchou empatií k terorizované rodině, vztahem komplicovství s dvojicí vetřelců – když ti vybízivými pohledy do kamery oslovují diváky –, až po osamělé setkání s autorem, který nechá prostřednictvím jednoho z mladíků film přetočit, aby nabídl alternativní verzi jedné scény.

Ptát se, jaký je účel této filmové hry, je zbytečné. Ta má zůstat absurdní, zneklidňující, a proto musí její účel zůstat utajen. Proto mi také přijde nepatřičné věnovat se nabízejícím se otázkám mediálního násilí, stereotypnosti jeho reprezentace, vlivu médií na společnost apod. Důležitější mi přijde zdůraznit estetické kvality filmu, kdy se Hanekemu podařilo vytvořit zneklidňující dílo, aniž by byla zpochybněna jeho funkčnost. Překvapit a znejistit diváky má totiž vždy blízko k chybě, tento pocit jsem však přes všechnu nepříjemnost filmového zážitku u Funny Games neměl. Navíc důslednou prací s proměnlivou mírou explicitnosti vyprávění přichystal Haneke pro diváky mnoho různorodých diváckých poloh, které si divák může v takovéto koncentraci ostře uvědomit.

Ačkoli Funny Games USA nemohu soudit jinak než rakouskou verzi, dokáži si – bez nároku na platnost – představit, co může zažívat divák znalý jen nové verze. Čeká na něj několik zrádných momentů, které jsou dané především přesunutím filmu do jiného kulturního a žánrového prostředí. Už úvodní expoziční pasáž chytající postavy do pasti jejich slušnosti v americkém prostředí pravděpodobně tak silně nevyzní. Zatímco v rakouském kontextu rezonuje s maloměšťáckým pokrytectvím, v americkém prostředí s jeho mnohem větší asertivitou a povrchní slušností v jednání pravděpodobně plně nevyzní. Další zrada se skrývá v žánrové tradici amerického filmu. Americké filmové postavy jsou zpravidla aktivně jednající bytosti a v situacích, v nichž se v Hanekeho filmu ocitají, by jednaly jinak. Poslední zrada číhá v hereckém obsazení. Obsadit americké hvězdy Naomi Wattsovou a Tima Rotha znamenalo vzdát se civilnosti neznámých rakouských herců a také spojit postavy s falešnými diváckými očekáváními, která asi ještě zvyšují nepravděpodobnost jednání hlavních postav.