Karlovy Vary 2008 / Zlatý český festival

Ve srovnání s ostatními tuzemskými akcemi (Febiofest, LFŠ) musí českým očím Karlovy Vary připadat již jako dokonale nablýskaný festival. Vlajkovou lodí velkých zahraničních festivalů, s nimiž se Vary srovnávají, však bývá hlavní soutěž. Ta dává festivalu jeho tvář, upozorňuje na nové trendy, objevuje talenty, určuje, o jakých filmech se bude v následující sezoně mluvit. Bohužel, u Karlových Varů toto neplatí. Prozatím není třeba poopravovat kolovrátkové nářky nad formální úrovní děl soutěžících o Křišťálový glóbus.

Z minulých let si vybavuji svá nešťastná setkání se zcela průměrnými filmy, hlavní soutěž již odmítám blížeji sledovat a reakce kolegů, se kterými sdílím podobná měřítka, mi i letos potvrdily, že se jedná o snímky druhé (někdy i třetí) kategorie. Jistou ranou do dramaturgického sebevědomí karlovarského festivalu je absence vlastní obecně nezaměnitelné tváře, kdy nejzajímavější část programu víceméně kopíruje nabídku hlavních áčkových festivalových obrů. Zprostředkování těchto filmů je samozřejmě chvályhodné směrem k českým divákům, kteří pravidelně nevyrážejí na festivaly do zahraničí. V kontextu světové kinematografie se ale Karlovy Vary drží trochu zpátky, spíše vyčkávají ve druhé řadě, co bude na ostatních festivalech objeveno. Pokud se nedávno vzniklá sekce Otevřené oči oficiálně deklaruje jako „to nejlepší z Cannes“ a přebírá program dvou hlavních sekcí francouzské přehlídky, tak se tuzemský áčkový festival zbytečně odsuzuje do vazalského postavení. Nehledě na to, že se lze hnidopišsky ozvat: letos z canneského „the best of“ např. chyběla kritiky vyzdvihovaná Bezhlavá žena Lucrecie Martelové či Tokijská sonáta od Kiyoshiho Kurosawy, nový Desplechinův snímek Vánoční povídka, nemluvě o samotném vítězi canneského festivalu. Natvrdo řečeno: s oficiálně přiznaným 100milionovým rozpočtem by festivalový program jistě mohl být progresivnější a objevnější – aniž by na tom tratilo pohodlí návštěvníků, organizátorů či V.I.P. hostů.

Jako mucholapka

Jezdím do Karlových Varů pravidelně již deset let, ale letos poprvé na mě vší tíhou dolehla nefilmová atmosféra okolo festivalu a sebestvrzování společenské smetánky. Chápu potřebnost festivalového lesku a přízeň sponzorů a partnerů, ještě nikdy jsem tu ale neměl tak intenzivní pocit, že jsem na „vystajlovaném“ karnevalovém večírku, kde náhodou vedle v sále pouští dobré filmy. Mezi trapně načančanými bary, které si striktně drží image, vedl letos oficiální festivalový cocktail bar Stan Kapitána Morgana, kde přijít v tričku a kraťasech znamenalo nakreslit na sebe červený terčík „Loser roku“ (pokud si dobře vzpomínám, ještě před dvěma lety to bylo poměrně vlídné místo pro všechny). U Morgana je hezky – hlavně pro solventní strýčky, kterým mladé napucované lolitky ochotně sedají na klín, a za sexem se tak nemusí jezdit až za město. Drsná ostraha v přesně střižených oblecích a s ještě více sestřiženými vlasy úspěšně odhalí každý pivní kelímek, který by chtěl dovnitř, a u druhého východu je naopak tak impotentní, že nedokáže zkrotit horkokrevnou trojici Arabů, kterým alkohol najednou zavelel kopat do okolních hostů. Na festival podnikají masové nálety příslušníci zlaté mládeže z Prahy a okolí; hlavní je ukázat se kolem Thermalu v dobrém ohozu, pozdravit se, opít se ve Varech, být tam. Připomenutím sociálního rozvrstvení je hutná koncentrace firemních akcí a ochutnávek humrů na kolonádách, kde si různorodé existence navzájem zvedají svá ega, nejlépe plebsu na očích. Při přesunu z Thermalu do Puppu a zpět zase nelze před místními hotely minout dobře živené ruské „byznysmeny“, se společensky prestižním doprovodem exkluzivních importovaných prostitutek (ty méně hezké asi skončí v okolních nevěstincích). Nevím, kde byly ty „tisíce mladých lidí z České republiky i zahraničí, kteří promění jinak poklidné lázeňské město Karlovy Vary v několikadenní svátek radosti a pohody“, ale letos jsem měl asi obzvláště černé brýle a z atmosféry ve Varech jsem byl lehce zapšklý.

Na druhou stranu – kde jinde se ukázat, předvést, než na prestižním (filmovém) festivalu. Chtít po médiích, aby z Varů referovala hlavně o promítnutých dílech a nových filmových postupech, je přece bláhové; kusy glamouru musí chtě nechtě padnout na nás na všechny. Krásně bezelstná ukázka tohoto vnímání podstaty festivalového reje mě oslovila například v časopise Story (31/2008): „V Karlových Varech je prostě perfektní to, že postavy, které vidíte na promítacích plátnech, můžete potkat na ulici, a to v nebývalé koncentraci. Pro filmového fandu je to zkrátka naprostá slast. Když by se vám už herci, herečky, režiséři a ostatní osobnosti točící se kolem filmu zajídali, nezoufejte, můžete zde potkat i řadu zasněných hudebníků, vysokých modelek, vypracovaných sportovců a v nemalé míře jsou tu k vidění i bonvivánští politici. Karlovarský festival na ně působí jako mucholapka.“

Muž z Londýna

Bohužel už odezněly juvenilní časy, kdy jsem byl během festivalu schopen navštívit i téměř padesát projekcí. Omezený počet návštěv kinosálů jsem ale kompenzoval obezřetným výběrem, proto jednoznačné zklamání nastalo jen v případě jihokorejského dílka Napsáno (Written) – režiséru Kim Byung-Woovi jsem jeho sebereflexivním myšlenkovým konstrukcím vydržel dělat pokusného králíka celou půlhodinu. Filmy z letošního programu jsem si vybíral tak šikovně, až mě odměnily děs nahánějící poučkou: nevěra světu vládne. Snad v každém druhém snímku se řešily následky mimomanželského sexu – trpěl tím i slovutný Robert De Niro ve vtipně svižné a vkusně neškodné satiře Co se vlastně stalo (2008) o prohnilém zákulisí Hollywoodu, natočené nezadržitelně stárnoucím Barrym Levinsonem. Z distribučních předpremiér plnilo roli rozpustile vtipného odlehčení (od sociální deprese šířené diktátem tzv. artových snímků) punkové dílko Prosíme přetočte od Michela Gondryho. Svět videokazet v něm pár let po masivním nástupu DVD působí už jako prehistorické muzeum...

Podivné zklamání provázelo můj zážitek z nového filmu Andrease Dresena Mrak 9 (Wolke 9), který budil až takové nadšení, že ho díky Aerofilms uvidí od října v české distribuci i tuzemští diváci (pod upraveným názvem Sedmé nebe). Líbí se mi dokumentaristická režie, zjevná improvizace během natáčení a intuitivní práce s herci, kterou německý tvůrce ukázal již v Lásce na grilu (2002) či skvělých Nočních postavách (1999). I Mrak 9 splňuje festivalové parametry, má originální střih a důmyslně využívá intenzitu pomlk a nedramatických intimních záchvěvů. Příběh náhle vzplanuté tělesné lásky mezi dvojicí sedmdesátníků navíc přináší devizu civilních erotických scén, kdy je mladému publiku decentně připomenuto, že si rozkoš z těla mohou dopřávat i lidé důchodového věku. Přesto mi nebylo pomoci; opakované zálibné pohledy a doteky ústřední dvojice zaváněly u Dresena dříve neviděným sladkobolem a osud postav filmu mi byl i přes závěrečnou tragédii zcela lhostejný. Jako bonus ale všichni diváci dostanou od snímku briskní vtípek o tom, jak se souloží v osmdesáti letech: žena udělá stojku a muž ho do ní položí.

Spíše vlažné až odmítavé reakce sklidil poslední film Bély Tarra Muž z Londýna (2007), ze kterého jsem byl pro změnu nadšen. Na první pohled zvláštně mrtvolnou, sebestravující režii (kdy je pokoušena trpělivost obyčejného diváka) nejsem ochoten považovat za gesto či manýru, pokud mě v sále dokáže přivést ke stavům blížícím se transu. Formálně těžkotonážní adaptace Simenonovy detektivní novely má dar vyjevovat to, co není vidět přímo na plátně (o knize by se řeklo, že dokáže vyprávět „mezi řádky“). Hypnotické momenty přináší především kamera Freda Kelemena, která nutí diváka prožít si celý obraz v extrémně pomalých jízdách; za všechny jmenuji sekvenci, kdy se hlavní hrdina vzbudí uprostřed noci a zjistí, že je dole z ulice sledován. Snímek působí jako zjevení, které mohlo být natočeno nyní stejně jako před třiceti lety – a za absenci „povinného“ symbolického přesahu směrem ke zlé postsocialistické době jsem byl jen rád (nebo chceme po Tarrovi další a další Satanská tanga?). Soustředěný výkon Miroslava Krobota (jistě díky pevné Tarrově režii) v hlavní roli má mezinárodní formát, což může český film těšit, ale na širší uvedení to asi pořád nebude. I přesto, že excelentně nekompromisní (a 135 minut trvající) film nedávno sám Tarr kompromisně sestříhal na devadesátiminutovou verzi, která je nyní nabízena v evropské distribuci.

Poctou Bélu Tarrovi, v titulkách i výslovně přiznanou, byl maďarský snímek Delta (2008) od třiatřicetiletého režiséra Kornéla Mundruczóa. Precizní dílo jako by vzniklo na objednávku do semináře filmové vědy: splňuje náročná umělecká kritéria a přehledně vrství jednotlivé postupy spirituálního filmu. Pomalé jízdy kamery, práce s vodním živlem, záběry na temena hlav „zranitelných“ hrdinů, těžká elegická atmosféra, kdy je od prvních záběrů jasné, že hlavní dvojice je odsouzena k tragédii. Mundruczó (letos slavící Kristova léta) se nebál jasné biblické stylizace, kdy je hlavní hrdina (vracející se po dlouhých letech domů) v jednom záběru ukázán v „ukřižované“ pozici coby Ježíš. Jako odkaz na poslední večeři zase vyznívá závěrečné pohoštění vesničanů rybami a chlebem, silně křesťanské motivy by se daly podrobněji dohledat i v jiných scénách. Delta mi zpětně připadá jako vyspekulovaný artový film pro festivaly, přesto jsem při ní skoro nedýchal – obzvláště ne ve skličující scéně znásilnění hlavní hrdinky zemitým otčímem, kde „hlavní info“ dostáváme jen prostřednictvím zvukové stopy. Rozpočet Delty nebyl ten z nejlevnějších (1 500 000 euro), jistě by se ale i u nás našly takové finanční prostředky. Během filmu jsem si pořád připomínal teritoriální blízkost snímku a přemýšlel, koho by z ještě zasloužile točících českých režisérských stařešinů měla u nás mladá krev napodobovat, aby české dílo vypadalo trochu jako Delta?

Že se nemám řídit předsudky, mi připomnělo nenápadné dílo Jezero Tahoe (2008). Mexický režisér Fernando Eimbcke mě dokonale otrávil svým debutem Kachní sezóna (2004), jenž proběhl i českou distribucí a u kterého dodnes nevím, co na něm mám oceňovat. Za autora filmu Jezero Tahoe bych ale Eimbckeho netipnul ani omylem – jde o sevřenou minimalistickou impresi, která umí být zároveň vtipná i smutná, absurdní i empatická. Osud šestnáctiletého hrdiny je zapuštěn do otevřené yucatánské krajiny, kterou režisér ukazuje ve statických záběrech jako druhého hlavního hrdinu. Že svět je paradoxní místo, zakouší i hlavní postava filmu V Sylviině městě (2007) španělského tvůrce José Luise Guerína. Oba dva snímky spojují minimalistické postupy, rovnocennost lidských postav a okolního prostředí a okamžité navození vlastního tempa vyprávění. Režisér Guerín nechal svého hrdinu, mladého zasněného malíře, bloudit za přeludem z minulosti po ulicích Štrasburku – dílo s minimem dialogů je „utkáno“ především ze zvuků a ruchů města Evropského parlamentu. Kamera filmu se chová přesně jako každý (druhý) mladík, sedící sám v kavárně nebo na zastávce autobusu; zachycuje pohledy mladých dívek, vnímá jejich nepatrná gesta, pozoruje siluety postav, vlasy čechrané větrem... Vždy, když už by melancholie bylo příliš, zasáhne reálný svět: okolo letící holub, černošský prodavač zapalovačů za 5 euro, „špatně“ umístěný stánek zeleniny. U obou děl si katalogové popisky pomáhaly stylovým přirovnáním k mnohem slavnějším jménům (Bresson a Rohmer u Sylviina města, Jezero Tahoe mělo za kmotry Kaurismäkiho a Jarmusche), oba snímky ale pro mě fungují jako svérázné originály.

Přehřátý čip svědomí

Na novém filmu Jacquesa Rivetta Nesahejte na sekeru (2007) jsem se bavil jako na výborné kostýmní komedii – chtěl bych mít v osmdesáti letech též takový nadhled jako tento francouzský filmař. Zklamán jsem rozhodně nebyl ani z posledního Zlatého medvěda z Berlína, tedy formálně zcela odlišného zážitku. Vysoce energetický hraný debut brazilského dokumentaristy Josého Padilhy Elitní jednotka (2007), pořízený za pouhé 4 miliony dolarů, má svéráznou morálku. Hlavní hrdina Nascimento je velícím členem elitního protidrogového komanda BOPE, které v obávaných riodejaneirských favelách likviduje drogové dealery. Zvrhle brutálním tréninkem připravuje svého nástupce na totéž – protože stres z práce začíná Nascimenta připravovat o zdravý rozum a co nevidět se mu narodí první potomek. Film je celý vyprávěn z pohledu elitní policejní složky, ale na státní agitku je řádně temný a nekorektní; nemálo prostoru dostává popis korupce „obyčejné“ policie, detailně jsou zaznamenány nepsané úmluvy v rámci BOPE (a dělení „kořisti“) a Nascimenta můžeme brát také jako psychicky nevyrovnaného muže. Jeho jméno Padilha převzal od ozbrojeného mladíka, který v červnu 2000 unesl v Rio de Janeiru autobus a Padilha o tom natočil celovečerní dokument Bus 174 (2002), který soutěžil na karlovarském festivalu před pěti lety.

Jedním z hlavních hitů festivalu pro mě byla extra syrová Gomorra, která by si věru zasloužila českého distributora (Velkou cenu z letošních Cannes již má). Film „tak nebezpečný, že jeho scenárista potřebuje policejní ochranu“ je brutálním řezem napříč neapolskou zločineckou sítí zvanou camorra. Matteo Garrone převzal od bratrů Dardennových ruční kameru nalepenou na tělech herců a pevně propletl několik vybraných minipříběhů z obchodu s narkotiky, bílým masem, toxickým odpadem či oděvním průmyslem. Z filmu dýchá dokonalá znalost tématu a prostředí; ze začarovaného kruhu násilí a nelegálního obchodování nechal režisér ke konci snímku uniknout jen dvě dospělé postavy. Pokud po umění (také) chceme, aby bylo angažované, mělo smysl a promlouvalo do svědomí, vidím hlavní filmový potenciál v tom, jak to činí Gomorra – formálně neokoukaným stylem, bez sentimentálních a dojímavých odboček pro diváka a prostřednictvím konkrétních příběhů několika lidí. Po zdrcující závěrečné sekvenci s dvojicí mladých adeptů na mafiány shrnuje dílo „hlavní fakta“ do závěrečných titulků, které vrcholí informací, jak se camorra snaží prostřednictvím seriózních firem investovat i do přestavby Ground Zero v New Yorku.

Z filmů jako Gomorra si vždy odnáším schizofrenní pocit, kdy se mi přehřívá čip sociálního svědomí za to, že žiji v mírové střední Evropě a mým největším problémem je, že mi někdo neustále vybírá schránku. Naposledy jsem se silně „přehřál“ na letošním Febiofestu, kdy jsem si po projekci nesmírně krušného filmu kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho Půlměsíc (2006) přál, aby mi cestou dolů po eskalátoru v naleštěném Village Cinemas alespoň někdo do očí házel písek z rozpálené kurdské pouště. Zvláštní sociální stud mě pravidelně chytá i na projekcích děl bratří Dardennových. Jejich novinka Mlčení Lorny (2008) byla na letošním karlovarském festivalu navíc umocněna na chlup stejnou kulisou, jakou měl před šesti let jejich Syn (2002) – před projekcí v Puppu se nebe škaredě zatáhlo a z filmu se již vycházelo do vytrvalého deště. Tentokrát bratři Dardennové překvapivě neudeřili svou pověstnou ruční kamerou, která pronásleduje každý pohyb herců – příběh albánské dívky, žijící v Belgii svůj sen o otevření vlastního snack baru, je snímán z chladného odstupu. Oproti nešťastnému konci předchozího filmu Dítě (2005), kde mělo následovat něco jako smíření a odpuštění, se Dardennové opět vrátili ke své trademarkové značce: otevřenému, mnohoznačnému a depresivnímu konci. Zde nově s klavírním podkresem (což bylo v dřívějších filmech nemyslitelné), který podtrhnul psychickou labilitu hlavní hrdinky. Odpustit si musíme sami, Dardennové to v Mlčení Lorny za nás rozhodně neudělali.

Sílu takových filmů si obvykle měřím i podle toho, jak dlouho mi po projekci vydrží nemluvnost. Po chladném direktu od bratří Dardennů jsem mluvka zrovna nebyl a nesebral již síly na bezprostředně navazující projekci Ceylanova minimalistického dramatu Tři opice (pověst filmu se různí). Poslední den festivalu jsem chtěl stranou hlavního davu zakončit oddechovějším kusem. Na poslední chvíli přidaná večerní projekce izraelského Valčíku s Baširem (2008) v Lázních III mi tak přišla vhod, věřil jsem, že mě animovaný film nemůže rozhodit. Autobiografická rekonstrukce událostí kolem brutálního masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatila je napřed nervně tajemná, pak poeticky smutná a s blížící se pointou pak v závěru emočně exploduje v dokumentárních TV záběrech rozřezaných (i dětských) těl z místa masakru. Film by si díky Aerofilms měli v kinech užít i tuzemští diváci; naopak ho bohužel asi nikdy neuvidí Ariel Šaron, po těžké mozkové mrtvici z ledna 2006 v dlouhodobém komatu. Na uvedeném masakru palestinských civilistů v roce 1982 se bývalý premiér Izraele podílel „pouze“ nečinností a odvráceným zrakem (což film velmi jasně zmiňuje). Pro doplnění připomeňme, že jako aktivní voják se Šaron v 50. letech coby velitel zvláštní „Jednotky 101“ osobně účastnil systematického vyhlazování palestinských vesnic – prostě národní hrdina.

Hollywood bez kalkulačky

Hnidopišské popíchnutí zaslouží letošní pocta Nicolasi Roegovi, pokud chtěla být alespoň trochu rekapitulujícím pohledem. Osobní účast režiséra provázely tři jeho rané filmy (včetně známého díla Walkabout) a pak již jen snímek Dvě smrti (1995) a nejnovější Pýchavka (2007), která vzbudila hlavně rozpaky (Roeg alespoň dostál své pověsti nevyzpytatelného tvůrce, možná by ho potěšilo i přejmenování díla od jednoho diváka na jasnou Píchačku). Pět filmů od režiséra, který má na kontě třináct celovečerních titulů pro kina a osm dalších projektů pro televizi, je na plnokrevnou poctu „jednomu z nejvýznamnějších britských režisérů“ asi trochu málo. Sedm filmů obsahovala reprezentativnější a do časové osy tvůrčí aktivity svého představitele více rozvrstvená Pocta Arturo Ripsteinovi. Její kvalitu si nedovolím soudit, neboť jsem z ní neviděl jediný film – originálnosti pocty v rámci ČR možná jen lehce uškodil fakt, že podobná retrospektiva proběhla na konkurenčním Febiofestu v roce 2004 (se třemi shodnými tituly v programu).

Naopak velkou radostí bylo letos v Karlových Varech druhé pokračování retrospektivy Nový Hollywood II; dramaturgicky skvěle připravená sada sedmi (kéž by jich bylo více!) filmových ukázek toho, jak se v Hollywoodu ještě netočilo s kalkulačkou v ruce. Sekce byla jedním z programových hitů festivalu (i přes ty vybledlé barvy starých kopií) a určitě si v Cinepuru zaslouží samostatný článek – osobně mi nejvíce učaroval méně známý film Arthura Penna Noc postupuje (1975), již plně nasáklý totální deziluzí post-watergateovské Ameriky. Po premiéře v roce 2006 se do karlovarského programu opět vrátila sekce Půlnočních filmů, což je myslím skvělý tah. Diváky přitahuje jak čas projekce, tak kultovní aura těchto snímků, na které by jinak možná nikdy nezašli. Po předešlém cyklu, postaveném na dílech Georga A. Romera a Kennetha Angera, oslovil festival kurátora Národního archivu BFI Vice Pratta, který sestavil výběrovou kolekci sedmi britských hororů z 30. až 60. let. Stále neuvěřitelně charismatický Christopher Lee byl hostem festivalu a sekce Půlnočních filmů připomněla dílo, které ho v roce 1958 katapultovalo (i v zámoří) mezi herecké star. Setkání s padesát let starým Draculou je dnes hlavně zábavné, projekce ve Varech byla navíc vyšperkována nově restaurovanou kopií. Zábavné momenty má také voyeuristický horor Peeping Tom (1960), který mě ale nakonec dokázal i vyděsit. Slavný snímek Michaela Powella, v článcích hojně citovaný a málokým opravdu viděný, přinesl hlavně setření falešné pověsti o díle coby příkladu komplexního uplatnění subjektivní kamery – ve filmu tvoří tyto scény jen velmi malou část.

Více jsem toho z letošního festivalového programu nestihnul – podle ohlasů druhých mi zatím nezbývá než domýšlet, nakolik mohu litovat v případě íránského Vrabčího cvrlikání od Majida Majidiho, Sorrentinova politického portrétu Il Divo či Balabanova thrilleru Náklad 200. Ne každému je dopřáno, aby mohl festivalovou sezonu trávit na těch nejdůležitějších místech Evropy; přesně pro tyto diváky je karlovarský festival stále těžce nahraditelnou položkou. Sílící česká koruna však může také inspirovat k výletům za hranice – navštívit třeba Benátky či relativně blízké Berlinale. Příští léto u předražených halušek před Thermalem pak bude větší rozhled na přemítání, v čem jsou výstižné zahraniční přídomky, které o Karlových Varech mluví jako o „filmovém Woodstocku“ či „Bigu Lebowském mezi festivaly“.