Editorial č.57 / Kritika, pseudokritika a televize
Smyslem kritiky není sdělovat nějaké definitivní, navždy platné pravdy, co je dobré nebo špatné - jelikož je to dobré nebo špatné vždy z hlediska nějakých kritérií, pro nějaký typ lidí. Vcelku prostý smysl kritiky pro mě spočívá spíš v tom, že dokazuje, že na kritizovaných dílech, věcech, činech atd. záleží, že není jedno, jaké jsou, že mohou být lepší či horší a že je možné o tom poměrně přesně, věcně a jasně uvažovat. V podstatě z toho pro mě plyne paradoxní, ale úlevné zjištění, že čím je kritik přísnější, tím je hodnější. Kritizování klade na kritika samozřejmě určité nároky: je třeba se například naučit nahlížet věci s tou správně vyváženou směsicí odstupu a zaujatosti, klást relevantní otázky ve vztahu ke kritizovanému dílu, umět precizně vyjádřit svůj názor a umět jej vyargumentovat, podložit jej poukazy na konkrétní rysy kritizované věci.
Některé televizní zážitky z poslední doby ukazují, že pro mnoho lidí není kritizování něčím snadným. Velmi pozoruhodný je například vztah České televize ke kinematografii, kterou odbývá povrchními informujícími poznámkami v Televizních zprávách anebo bujaře humornými, ovšem nekritickými poznámkami v Kinoboxu. Nejvíce reflexe ve vztahu ke kinematografii by tak člověk očekával od každotýdenního půlhodinového pořadu Jolky Krásné Film 2008, který je prezentován v rámci kanálu ČT24, tedy kanálu, jehož posláním je - jak si alespoň naivně myslím - s kritickým odstupem rozebírat události kolem nás.
Musím přiznat, že kdysi mě cinefilně dojal ve stařičkých Dějinách filmových teorií od Guida Aristarca citát jistého filmového kritika z 20. let: „I ten nejhorší film je pořád ještě film.“ Nicméně postavit na takovémhle implicitním názoru celý pořad o filmu, jak to, zdá se, dělá Jolka Krásná ve Filmu 2008, se mi zdá až příliš radikální. Navíc za jejím odmítnutím jakékoli kritičnosti vůči filmům a jejich tvůrcům, které si zve do svého pořadu, necítím ani tak cinefilní zápal, jako spíše určitou pohodlnost (proč se hádat, když si můžeme hezky poklábosit?), ne-li pragmatickou taktiku. Mezi díly, která jsou pořadem nekriticky propagována, totiž nalezneme zhusta ty, které koprodukovala či se chystá vysílat Česká televize.
Vedle bezzubě nekritických ovšem nalezneme v ČT i pořady radikálně kritické, například filmových dokumentaristů (Vít Klusák, Filip Remunda, Robert Kirchhoff, Karel Žalud ad.), kteří od podzimu připravují pro ČT2 pořad Burianův den žen. Předmětem ostré kritiky, pomocí níž se tento dokumentární cyklus chce odlišit od jiných portrétních a diskusních pořadů, se tu stávají ženy, resp. jen některé, ty, které nezapadají do představ tvůrců. (Zatímco Lucii Vondráčkové je několikrát sarkasticky předhazována banálnost jejích písňových textů, živelné Janě Uriel Kratochvílové je dovoleno, aby své písně prozpěvovala polovinu pořadu, přičemž jejich kýčovitost („hleďte vzhůru na křídlech nebeské lásky, lásky vzácné nesmírné, zlaté lásky vesmírné“ atd.) najednou nikomu nevadí.) Napadat někoho proto, že mám předsudky a už předem jasnou představu o tom, jak by měla vypadat správná hudba nebo správný životní styl, tak jak to tvůrci Burianova dne žen předvedli např. v dílech s Lucií Vondráčkovou či Olgou Šípkovou, není ovšem kritika, ale prostě jen demonstrace vlastní elitářské pozice. Stejně tak rádoby odvážné sebekritické odhalení na závěr pořadu s Šípkovou, že to pánové tvůrci (obzvláště moderátor Jan Burian a režisér Karel Žalud) možná trochu přepískli ve své manipulativnosti a agresivitě vůči zpovídané cvičitelce, není pro mne ani tak projevem zdravé (sebe)kritičnosti jako spíše trapným alibismem. Skutečně sebekritický tvůrce by si nenechal za takový přiznaně(!) nepodařený, nic neříkající pořad platit a nenechal by diváky ztrácet čas jeho sledováním - prostě by natočil nějaký podařenější, kde by došlo k plodnější konfrontaci názorů.
Kritičnost vůči filmu anebo naopak filmovou kritičnost tak v televizi není snadné najít, jako kdyby se jí buď televize obloukem vyhýbala, anebo ji zas přeháněla v jakémsi sebeparodujícím, nikam nevedoucím gestu. Škoda.