Už nastavovali zrcadlo? / Obsluhoval jsem anglického krále

Říct o posledním, dlouho odkládaném snímku Jiřího Menzela, že je to nezdar či prohra, případně pouze, že jde o špatný film, zavání ostýchavým eufemismem. Obsluhoval jsem anglického krále je totiž tak bolestný zážitek víceméně pro kohokoli literárně a filmově gramotného, že těžko nalézat srovnání. Obhajovat, že každý autor má právo na své pojetí adaptace proslulého románu, či se ohánět "solidním řemeslem" a odkazy k tradici "hezkého českého filmu" je v tomto případě velké pokrytectví a slepota. Filmová verze totiž popírá něco, co by popíráno být nemělo, a její líbivá, akademicky zmrtvělá fasáda maskuje vše životné, co nabízí kniha. Zcela bez obalu: je to film zpozdile zbytečný, anachronický a navíc ideologicky odporný, a to po více stránkách. Už úvodní kruhová roztmívačka prozradí, že režisér zřejmě hodně dlouho neviděl v kině žádný aktuální film a člověk si maně vzpomene na návrat George Lucase k Hvězdným válkám po dvaceti letech. Ovšem se dvěma rozdíly: Lucas jednak "starobylé" formální prostředky užívá jako poctu a ne z nouze ctnost a jednak má určitý cit pro triky. V Anglickém králi jsou digitální triky strašlivé – s amatérsky nesladěnou ostrostí pozadí a popředí a údiv vyvolávající nesmyslností, jak a kdy jsou použité. (Například: Proč bankovky musejí bez příčiny levitovat, když je v knize rozfouká průvan, a proč vyhazování peněz do vzduchu vypadá jako reklama na E-banku "Ne-mu-sím!"?)

Hrabalovo dílo (rozsahem novelu, ale komplexností román par excellence) lze jistě převést na plátno mnoha způsoby a netřeba se při tom ohánět údajnou nezfilmovatelností či se krčit před požadavky "cílové divácké skupiny", odchované předchozími Menzelovými ředinami hrabalovských lomcováků. Román jako je tento nikdy nemá být svázán ohledem na touhy většiny (tedy těch, kteří milují obžerské Postřižiny) a navíc je spíše výzvou k tomu nalézt adekvátní filmovou formu pro literární předobraz. Jiří Menzel zvolil cestu nejmenšího odporu, a v rozhovorech dokonce provokuje větami typu "Kdo by nechtěl žít pohodlný život?", na což se mu chce odpovědět protiotázkou "Co třeba Hrabal?".

Mezi autorskými typy Hrabala a Menzela není žádný bezešvý přechod, ale zeje obrovská propast, kvůli níž jsou výsledné filmy vždy měkčí, redukovanější, uhlazenější a "hladivější" než původní knihy. Anglický král však tento různě naplňovaný poznatek posouvá na úplně novou, až patologickou úroveň. Zatímco u zmiňovaných Postřižin poskytuje kniha možnost věnovat se poetizovaně hédonistickému líčení konzumentského života "starých zlatých časů" (oslava "klidu a pohody" svým způsobem konvenovala s ovzduším normalizace, kdy se jídlo stalo poslední radostí a dějiny přestaly existovat), Anglický král svým ornamentálním popisem jídla, šatstva, těl a fetišistických formalit vytváří jen pozadí pro tragikomickou hru dějin, jež se před námi postupně otevírá v celé své groteskní hrůznosti. Těžko podezírat reálného autora filmu, že by toto nepochopil, ovšem film sám (respektive vyprávění organizované implikovaným autorem, abstraktní silou udávající smysl celku) přispívá k hodnotovému splynutí všech epoch do defilé úmorného žraní, povadlého souložení a pitvorného ksichtění.

Může za to několik – objektivně chybných – tvůrčích rozhodnutí. Zaprvé, Hrabalův literární styl a narativní antikompozice proudu asociací – onen neskutečně rychlý a překotný proud, vír a uragán realisticky popsaných a surrealisticky působících momentů, motivů, propletených linií a odstředivých odboček – byly změněny na trapně lineární, hodně pomalou retrospektivní povídačku. Místo energie ospalá nuda. Z filmu (celkem předvídatelně) zmizelo všechno maso, krev, sperma, sliny, náhlé vpády násilí a sexuálního vzedmutí, s omluvou, že adaptace má být vkusná a že prý celuloid nesnese to, co papír. Vyšel z toho odreálněný, idylizovaný voyeurismus a málokdy vídaná (opravdu těžko to nazvat jinak) stařecká uslintanost – soubor hezoučkých, "neviňoučkých" čuňačinek, které otráví asi nejen feministky, ale kohokoli, kdo nesnáší ženy zobrazované jen jako objekty pro čumendu.

Bez ohledu na to, co kdo osobně chce nechat zachováno z předlohy, jsou dvě zásadní změny naprosto zarážející a posouvají snímek ještě k větší bezzubosti a tuposti. Hlavní hrdina, číšník Dítě, v knize obkládá břicha žen květinami či jídlem, ale nebere si na ně zrcadlo s tak systematickou zálibou. Ve filmu se pro změnu hrdinovi nenarodí mentálně postižený syn, který v knize zatlouká hřebíky do podlahy. Hrabal popsal hrdinovo trauma ve finále jako téměř fyzickou bolest, kdy se mu v hlavě navracejí ozvěny úderů kladiva a on cítí, jak mu hřebíky prorážejí lebku. Menzel nakonec jen zrcadlí povrchní nahotu a pak nechá zestárlého hrdinu mžourat do zrcadel, která si rozestavil v chalupě. Od někoho, kdo má ve Vesničce mé, střediskové vtip "Už nastavovali zrcadlo?", to je pokles v symbolickém vyjadřování z úrovně oscarového režiséra někam k prváckému cvičení na FAMU. Ano, ta osamocená zrcadla jsou režisérská autodiagnóza: okouzlení sebou samým, uzavřený okruh vidění a totální prázdnota. Minulost nedoléhá, pouze se vzhlížíme v přítomnosti, reflexe se nekoná.

Přese vše uvedené se největší potíž filmu od počátku ukrývá v pojetí hlavního hrdiny. Nehledě ani na to, že je Ivan Barnev (coby Dítě zamlada) výrazově protivný, velmi špatně nadabovaný a mezi ním a Oldřichem Kaiserem (Dítětem ve středním věku) neexistuje vývojová spojnice, nefunkční je tu především status Dítěte coby tzv. nespolehlivého vypravěče. Jeho vyprávění a komentáře jsou v knize podány tak, že máme důvod pochybovat o jejich věrohodnosti, informovanosti, uvědomělosti a etické správnosti. Neustále tu je rozdíl mezi rovinou toho, o čem se vypráví, a jak my si to můžeme porovnat s naší představou o dějinách a s širším kulturním kontextem díla, v němž vzniklo a k němuž se zpětně obrací. Ona naivnost a "roztomilost" Dítěte je v knize od počátku zarážející a problematická, jenomže film nenabízí žádný zásadní rozdíl mezi promluvou a obrazovou reprezentací (např. surové napadení Lízy na ulici vypadá stejně neškodně, jako ho Dítě popisuje). Ohlašovaným cílem snímku totiž je působit "hezky", a tudíž vyfabulovat minulost, která není bolavá. Poloimbecil procházející bez úhony dějinami i současností je oblíbený hrdina postmoderní doby (Forrest Gump, Amélie z Montmartru). Jejich obliba tkví i v tom, že nás takové filmy nenutí ke kritickému myšlení a ironickému postoji vůči nespolehlivým vypravěčům, ale spíše vyvolávají kýčovitý soucit. Možná je to omluvitelné do chvíle, kdy první republika, protektorát a poúnorový kriminál nevyhlížejí jako stejná retroúsměvná selanka a odsun sudetských Němců není pojednán se smrtelnou vážností. Ztráta tvůrčí soudnosti se neprojevuje v "odvážné revizi" poválečných českých dějin, ale v tom, jak jsou prostřihy ze Sudet neobratně zakomponovány do proudu ostatních výjevů.