Sklapni a zastřel mě

Předvánoční distribuce nadělila českým divákům černou „smrtelnou komedii” Sklapni a zastřel mě natáčenou v českém prostředí britským režisérem dánsko-sicilského původu Steenem Agrem, jehož doménou je práce v reklamě. Reklamní tvorba, život v Británii a zkušenosti s Českou republikou, jsou výraznými vlivy, které odráží jak námět, tak filmový rukopis. Hudební minimalismus, jednoduché statické záběry, strohé obrazy a jasná zápletka. Průměrný, obtloustlý, opatrný Angličan se chce nechat zabít poté, co jeho žena na dovolené v Praze zahyne nešťastnou náhodou. O pomoc požádá průměrného Čecha, nešťastného smolaře, který je zcela v zajetí přání své dominantní manželky. Začíná se odehrávat známá série náhod, které končí hromadou mrtvol v bytě najatého zabijáka.

Základní schéma odkazuje k Agrovým vzorům amerického mainstreamu v čele se Stevenem Spielbergem i gangsterským komediím nezávislé scény. Není však pouhým přepisem zaručených modelů. Na ploše filmu se k tomuto schématu přidávají prvky britského suchého humoru i český cynismus, vše je zahalováno do melancholického sněžení, které dělí jednotlivé filmové sekvence, podbarvováno hudbou těžící z hořkosti folklorních motivů, tlumeno našedlou atmosférou země bývalého Východního bloku a jejími přetrvávajícími atributy. Vzniká tedy film, který není ani kopií amerického trháku, ani lacinou českou taškařicí pro „lidového” diváka.

Film nejenže se stává místem stmelení jednotlivých národnostních specialit, ale i plochou pro souboj kontrastů. Muž před sebevraždou se bojí o své zdraví, manželé jsou zcela rozdílní, ostré pointy stojí vedle jemného lidského humoru. Důkazem možného spojení protikladů v jednom fikčním světě je motiv postupného sbližování odlišných mužských figur téměř až k jejich splynutí. Díky kontrastnosti se do filmu dostává i možnost konfrontace západního světa s postkomunistickou zemí, pohled na Českou republiku je obohacen optikou cizince, možnost konfrontace postav i jejich snů, které jsou zcela v rozporu s realitou. Protiklady a jasnost obrazů nám přesně definují postavy, které jsou mnohem živější než při použití psychologizace a osvětlování motivů jednání. Protilehlé postupy jsou zdrojem humoru, který nás vede spíše k typicky českému úšklebku než k výbuchům smíchu.

Když se v posledním záběru hlavní hrdina, vypadající jak malé neohrabané dítě, vytrácí z obrazu a opouští své druhé já, zcela se mění celkové vyznění. V divákovi nezůstává prázdný svět prvoplánově humorného žánru, ale spíše tragikomická nota odkazující k tomu, že naše země i člověk samotný se musejí umět vyrovnat se svým osudem a naučit se začít žít. Hlavním hrdinou se stává osamělý Čech na nemocničním lůžku, před kterým však leží bílé pole zamrzlého rybníka, do kterého má možnost začít načrtávat nový život, život bližší jeho snům.