Nové cesty narace

Je-li příběh, slovy Ricoeura, "smysluplné sřetězení událostí", vyprávění nebo-li narace je proces, skrze nějž příběh vzniká v průběhu díla, jinak řečeno zpřítomňování fikčního časoprostoru, v němž existují určité vzájemně spjaté postavy a události. Filmové vyprávění – ve smyslu narativních strategií spjatých specificky s médiem filmu – je čímsi, co je v neustálém pohybu: některé formy vyprávění byly a jsou v některých obdobích a zemích oblíbenější, konvenčnější, propracovanější atd. než v jiných, občas některé způsoby narace mizí, jindy zase vznikají její nové, či alespoň podstatně inovované formy... V úplných počátcích byla kinematografie ve své většině dosti vzdálená vyprávění příběhů.

Lumiérovské dokumenty a méliesovské kouzelnické triky (a všechny jim podobné typy snímků) se nesnažily ani tak vyprávět příběhy, jako spíš ohromovat diváky, ať už fantasknem nebo naopak nebývalou realističností. Postupné prodlužování délky filmů a s ním jdoucí příklon k vyprávění vyvrcholily zhruba kolem roku 1917, kdy – alespoň podle Bordwella, Thompsonové a Staigerové – došlo k definitivnímu ustanovení a prosazení takzvané klasické narace, tedy jedné z vícero možných forem vyprávění, jež se ovšem díky své zabydlenosti v hollywoodských snímcích stala na dlouhá desetiletá dominantní formou budování filmových příběhů po celém světě. Paralelně vedle klasické narace a někdy přímo jí navzdory existovaly a existují nicméně různé další způsoby vyprávění příběhů, a to jak ve sféře tzv. uměleckého filmu (kde došlo k výraznému zlomu především po druhé světové válce spolu s prosazením fragmentární a oddramatizované modernistické narace), tak ve sféře filmu takzvaně komerčního (např. přechod od klasického k postklasickému Hollywoodu v 70. letech je spjat mimo jiné s trochu jiným způsobem vyprávění).

V rámci následujících textů jsme se pokusili blíže prozkoumat některé z filmů, tvůrců či přímo filmových proudů, jež se nám zdají být charakteristické pro některé inovativní narativní tendence posledních let. Obecnější texty (analýza několika současných filmů se specificky "vyprázdněnou" narací Zdeňka Holého, průzkum nových vyprávěcích strategií Hollywoodu a jejich spjatosti s koncepty filmových teoretiků od Pavla Skopala, profil tchajwanského tvůrce Apichatponga Weerasethakula od Alice Lovejoy, článek o třech filmech, které fungují spíše v modu expozice než reprodukce od Kamily Boháčkové) jsou doplněny texty o několika jednotlivých, z hlediska vyprávění originálních filmech především poslední doby. Nakolik jsou námi analyzované filmy skutečně reprezentanty "nové narace" si budete moci sami ověřit, pokud letos pojedete na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště 2005, kde se opět uskuteční přehlídka Cinepur' Choice, připravená redakcí tohoto časopisu, v jejímž rámci bude promítnuto deset filmů spjatých s hlavním tématem tohoto čísla.