Festival Némo

Druhý dubnový týden proběhl v Paříži sedmý ročník přehlídky "experimentální" kinematografie Festival Némo, o němž jsme referovali i v loňském roce. Před rekonstrukcí jednoho z pařížských filmových center Forum des Images poskytla tato instituce všechny své sály projekcím, work-shopům a expozicím, vybraným ze světových festivalů podobného zaměření za přispění Arcadi I (organizace francouzského regionu IIe de France podporující vnik uměleckých aktivit a jejich šíření) a časopisu Repérages věnovanému mimo jiné "novým médiím" v oblasti kinematografie.

Clair Cooková, členka dramaturgického týmu Onedotzero, prvního z festivalů digitálního filmu (v Čechách jsme se s ním mohli setkat v rámci festivalu Datatransfer), upozornila v rozhovoru pro Repérages na terminologický problém. Shrnutí filmového dění, vymykajícího se celovečernímu klasickému filmu, ať pod pojem experimentální nebo digitální film, je totiž vždy omezující. "Experimentální" vyvolává odkazy na avantgardní tvorbu, do které ale těžko zařadíme cokoli, co pochází z komerční audiovizuální oblasti (reklama, klip, počítačové hry). Technické vymezení "digitální" zas ztrácí význam v momentě, kdy se vlastně vše (alespoň částečně) dělá na počítačích. Absence označení pro tuto sféru kinematografie poukazuje možná na nedostatečný kritický zájem, pro který jsou digitální a krátké formy pouhou hrou nebo laboratoří zvláštních efektů "velkých filmů". Zároveň si tento rozlehlý a různorodý prostor žádá jiná kritéria posuzování a jistou technickou znalost. Osmileté působení Onedotzero, nebo o rok mladšího Néma, zatím nestačilo, aby se tato kinematografická varianta pojmenovala. Festivaly, z nichž organizátoři Néma vybírali program, zná spíš profesionální publikum, nadšenci nebo teoretikové umění připravení tradicí videoartu. Londýnský Onedotzero, hamburský Bitfilm Festival, berlínský Inter Film, výmarský Backup Festival s vazbou na univerzitu v Bauhaus, boloňský Future Film Festival, tokijský Digital Art Festival, melbournská Experimenta nebo festival ve Valencii věnovaný animovaným filmům z uměleckých škol poskytly Nému různorodou nabídku současných audiovizuálních směrů.

Patnáct bloků zabydlela sekce Panorama International, otevřená nejen geograficky, ale také žánrově. Nabídla jak ryze animované útvary, tak krátké hrané filmy, pseudodokumenty, klipy či performance. K nejzajímavějším performancím patřila VJ a DJ sestava Addictive TV, která před plátnem, na nějž byl promítán dokumentární osmimilimetrový cestopisný film z padesátých let, synchronně scratchovala obrazovou a zvukovou stopu. Takové popření dokumentárního objektivního oka nemělo za výsledek diváckou nezúčastněnost. Naopak, častým opakováním určitých sekvencí se rodil pocit něčeho známého. Znovu viděný záběr přestal být exotickým obrázkem. Focus Artistes a Focus Compagnies zasvěcovalo jednotlivé bloky už konkrétním umělkyním a umělcům nebo skupinám. Ninja Tune, specializovaní na videoklipy pro drum & bassové sestavy, poskytli dokonce klipem Flutter pro Bonobo námět vizuální prezentaci celého festivalu. Passion Pictures, proslavení klipy pro Gorillaz, nebo Michel Gondry dokazují, že klip rozhodně nemusí být ve vztahu k hudbě druhořadý a že mnohdy se to, co se odehrává v hudební scéně, odvíjí i v příbuzném vizuálním odvětví. Přestože v klubu je možná přednější to, co slyšíme, plátno kina umožňuje více se soustředit na rozehraný grafický design a dává šanci objevit novou formu zážitků "plutí". Soustředěné vnímání takových "filmů" se podobá percepčním pocitům vyvolaným abstraktní malbou a poslechem hudby.

Abstraktní animace nebyla na festivalu reprezentována jen VJingem, ale tvořila jednu z charakteristických skupin letošního ročníku. Různé techniky a postupy animace zasahovaly svým způsobem do každého typu bloků. Mezi tvůrci počítačových her usilujících o co nejrealističtější ztvárnění jsou stále nejdále japonská studia. Naopak výtvarníci, kteří si vybrali cestu stylizace, staví většinou na anekdotě, a pokračují tak do jisté míry v tradici klasického animovaného filmu.

Lze vysledovat několik stabilních témat či prostředí, k nimž se vztahuje počítačová kultura i se svými příznivci, nebo která se objevují pro svou politickou aktuálnost. Řada filmů pomocí koláže nebo stylizace, bližší grafickému zjednodušení než ilustraci, komentovala události okolo iráckého konfliktu. Největší "filmovou hvězdou" festivalu, byť už únavnou, se stal Georg Bush. A nebyly to jen americké filmy, které si toto téma volily. V souvislosti s náměty počítačových her bylo v silném zastoupení fantasy a sci-fi. Překvapivá není ani "robotika", ale zaujme způsob, jakým je propojována s rapovou kulturou. 3D transformers – multifigurální hračky – získávají na lidskosti tančením brake dance.

Jiný animovaný film kombinuje robotiku, město budoucnosti, hip hop a sprejerství, které černobílé město obarví a promění na nekončící party (True color, Bernard Bey a Pierre Ducos). Hip hopem proti městské anonymitě "bojuje" i novinová koláž, v níž dvě reálné figury tanečními pohyby kreslí do atmosféry slova, která chytají němí a dvojrozměrní kolemjdoucí a vytvářejí z nich vlastní vzkazy, a začínají tak mezi sebou opět komunikovat (Unicode, Vincent Dudouet). Oproti silně sexystickým klipům tohoto hudebního žánru krátké filmy na Nému přišly s hiphoperským naivním humanismem.

S architekturou a písmem, do nichž jsou lidské postavy zapouštěny jako pouhý designový prvek, pracují i autoři mimo raperskou komunitu. Spojení architektury a grafiky (písma i piktogramů), 3D a 2D konstrukcí dvou různých prostorů, bylo pro mne nejzajímavějším bodem celého festivalu. Inspirace v urbanismu a písmu pochází zjevně z existence specializovaných programů pro tyto obory, ale jsou zde i další možnosti opodstatňující tak rozsáhlou tendenci. Grafický design (od písma až po dopravní značku) a architektura (ve formě právě prováděného počítačového rysu je v podstatě také grafikou) přebírají roli průvodce "dějem". Buď jen ubíhajícími vektory směřují divákovu pozornost, nebo přímo vyprávějí příběhy, docela však vzdálené ustáleným osnovám. Vedle mixů postupů a témat vystupovaly zřetelně filmy zaujaté možnostmi dosažení dokonalosti. Grafické programy propůjčují "písmomalíři" dokonalou ruku. Neomylnou a nesmrtelnou a my, jako diváci, můžeme chvíli zažívat naplnění tužeb po přesnosti, symetrii, harmonii. Nové světy jsou před našima očima vytvářeny s naprostou samozřejmostí, ne s nejistotou a formální i tematickou neohrabaností, jakou bychom mohli očekávat u nepojmenované kinematografické ratolesti.

Že dokážeme tuto audiovizuální platformu vymezit jen negativně, a to především vůči klasickému filmu, poukazuje spíš na rozpínavost vzpírající se omezujícímu označení než na méněcennost nového odvětví.