Osamělost lidského osudu / Otec a syn
Film Alexandra Sokurova Otec a syn je druhou částí autorovy trilogie věnované lidským vztahům (první byla Matka a syn z roku 1997, měla by se následně uzavřít filmem Dva bratři a sestra). Syntetická povaha Sokurovova díla tu tak nachází další svůj díl, postava syna z předchozího filmu se stala postavou otce. "Mojí ambicí je vytáhnout myšlenku z předchozího filmu a rozvinout ji ve filmu následujícím. Ideálem by bylo, kdyby diváci mohli vidět mé filmy jako sérii, homogenní skupinu filmů."1
Film se otevírá scénou, kdy objímání těl otce a syna doprovází nezřetelný šepot jejich hlasů. Útržkovitý dialog, který se týká útěchy po špatném snu, je stejně něžný a trhavý jako pohyb těl. Nedovíme se, k čemu se sen vztahuje, jen se zintenzivňuje pocit jejich vzájemnosti, otisku dvou bytostí, jejich ozvěny. Syn pak otci svůj sen vypráví a na jeho otázku, jestli v něm také byl, mu odpoví, že ne. Úvod filmu je příznačný touto dualitou, napětím, v němž se nese celý film – blízkostí těch nejbližších, jež ale nikdy neprotne základní osamělost každého člověka.
Vyjádření intenzivních okamžiků bytí, sama se sebou, s druhým, v krajině, je podřízena struktura filmu. Jeho příběh zůstane náznakovitý – vztah mezi otcem a synem v přímořském městě a podkrovním bytě se odvíjí mezi každodenními gesty, jež nabývají někdy povahu rituálu, letmo se dotýká vzpomínek, aniž by zcela odkryl jejich význam, navozuje téma válečné zkušenosti (otec byl vojákem a syn se teď vojákem učí), jinou zkušenost vztahu otce a syna prostřednictvím zjevení syna otcova válečného přítele i synův milostný cit, přičemž důvod jeho nenaplněnosti je také jen naznačen. Fragmenty ze společného života, z jejich sdílené důvěrnosti vymezují prostor, uvnitř něhož se film soustředí ke kontemplativnímu pohledu na skutečnost. Toto vidění "za " realitu, její oprošťování, zprůhlednění odkazuje k Sokurovově chápání autentické reality jako počátku sestoupení do vnitřního rozměru věcí, zrušení hranice mezi dvěma skutečnostmi, zviditelnění duše a odhmotnění těla, jež pak znovu k sobě svazuje. Nejen že tak mizí rozdíly mezi postupy dokumentárního a hraného filmu (vždycky je základem autentický obraz), ale film samotný vzniká jako nová básnická realita, vyrůstající a napájející se z autentického prostředí.
Veškerou sílu k sobě přitahují schopnosti pohledu. Pohled jako přístup k realitě, způsob jak ji zachytit a objevit její význam. Pohled jako metoda – pomalu se přibližovat k věcem, až se pohled změní v kompozici, setrvat u nich přesnou chvíli, aby vydaly svoje nejednoznačné svědectví na pomezí tajemství a krásy, vnímat je jedním barevným tónem, který spojuje obrazy mezi sebou, včleňuje a zařezává do sebe, aby neexistovaly bez sebe. Film tak tvoří pozoruhodnou jednotu uzavřenou jedním časoprostorem (kde pohyb do minulosti nebo do snu má plynulý přechod a hranici mezi nimi nemá smysl rozlišovat), která se ale odráží v každém záběru. Každý v sobě nese náladu filmu, stejně napjatou směsici prosté krásy a tajemství, náznaku a sdělení. Bolest z intenzity pohledu, v kterém utkvívá několik podstatných věcí, jež umožňují zobrazit vztah člověka (druhé tělo, tvář, horizont moře, cestu, ulice města, jeho dotyk s každodenním předmětem), který mu dává klidnou důstojnost. Jako by o tom Sokurovovy filmy byly. O položení lidské důstojnosti do středu zobrazení.
Sokurovovy filmy jako by nás uklidňovaly, konejšily svým ztišeným, nedramatickým pohledem na život, a zároveň jsou právě tím znepokojující. Lidská existence je v nich přes svou poetickou krásu nebo snad právě díky ní více obrazem, v nějž se mění konkrétní skutečnost. Ta proměna v obraz, v gesto, pohyb, atmosféru, v naléhavou, ale neurčitou emoci je nakonec něčím drásavým. Zůstává jako stopa po odcházející bytosti. Sokurov vdechuje nečekaným způsobem život, změkčuje hranu skutečnosti za cenu nepřetržité nostalgie obrazu, který neustále odkazuje mimo sebe.
Otec a syn je natočený záběry se stejným nažloutlým nádechem, který evokuje sen nebo vzpomínku, vztahuje se však na všechny úrovně vědomí, jež tak spojuje v jeden proud. Napětí vzniká uvnitř záběru dynamikou několika jeho elementů – často pozicí dvou tváří či těl, která vytvářejí vlastní komunikační rovinu a mezi nimiž se přelévají různé emoce a významy. Mezi otcem a synem se střídají chvíle něhy a porozumění se zápasem, odcizením i vzájemným odmítnutím. Vyjadřují tak jejich vztah v jeho rozmanitých polohách – ten je přátelstvím, soubojem, smyslností, determinací i náboženským mystériem a přesahuje tak svůj obvyklý psychologický rámec. Důležitá je zvuková stopa, která zachycuje jednotlivé každodenní ruchy (křik racků, proud vody, ruchy města, ladění rádia), jež dotvářejí výrazný kontrapunktický hudební doprovod. Využití hudby i ruchů je další přirozenou transcedencí reality.
Fyzické gesto či výraz tváře tak k sobě poutají hlavní význam a do jisté míry i nesou děj, zajišťují jeho kontinuitu. Dialog postav není v pravém slova smyslu dialogem díky svému symbolickému charakteru. Film tak nepřejímá obvyklou ukotvující jednoznačnost jazyka, ale spíše ho používá k vyvolávání provokativních asociací, tedy ve funkci, jež obvykle náleží obrazům. Tady jsou naopak obrazy nositeli děje i zprostředkovatelé významu. Obraz zachycuje obličej, noří ho do šera a pozdvihuje zpátky na světlo, klade ho vedle druhé tváře a poutá je obě k sobě měnícím se vzájemným pohledem i gestem, vyjadřujícím různě se měnící emoce. Tělo i tvář jsou v záběru pořád v pohybu, i když nepatrném. Je tu jakási dokonalá souhra mezi obrazem a gestem, jež zachycuje každé chvění pohybu, a film tak postupuje těmito záchvěvy vpřed. Soustřeďuje se na nedramatičnost chvil, na nenápadná spočinutí, zastavení, která jako by byla momentem vstupu do duše (otec čeká na syna, nastaví tvář slunci v čekání, které záhy vysvětlí tím, že ho chtěl jen vidět; pak ho nejednoznačným pohledem plným lásky a obav pozoruje; často se náhle objevují sotva zřetelné úzkosti syna). Ve scéně rozhovoru, kdy syn přistupuje k oknu, za nímž na něj čeká jeho dívka, je po celou dobu obraz předělen rámem okna, který láme z jedné strany Alexejův a z druhé strany dívčin obličej. Ten neustále bloudí skrze hranu rámu, jež rozsekává jeho jednotu. Už při prvním setkání se tak navodí křehkost a vzdálenost Alexejova milostného vztahu, jenž pro něj nemá takovou důležitost, jako jeho vztah s otcem, a který nemá ani onu naléhavou potřebu vyjasňování. V jiné scéně Alexej i otec neklidně usínají podobným způsobem, střídajícími záběry se znovu navozuje jejich blízkost. Ve scénách přímé konfrontace s otcem, jež jsou i časově nejdelší, se nejvíce přelévají různé emoce, jež přecházejí jedna v druhou bez racionální příčiny.
V atmosféře bolestné něhy se vyvíjí téma otce a syna, jejich svázanosti, od níž se nelze odtrhnout. "Víš, co svatí říkají o lásce otce? Otec, který miluje, ukřižuje. Syn, který miluje, se nechá ukřižovat, " říká v jedné chvíli Alexej. Syn následuje otce v jeho válečné zkušenosti a kvůli ní ho má brzy opustit. Stejná osudová svázanost se potvrzuje i v paralelním příběhu syna otcova přítele z války. I když ten se stal ve válce "jiným " člověkem, jeho syn hledá ono pouto; převzetí břemene otce s jeho nevysvětlenými vzpomínkami, pokračování jeho osudu. V tom se film spojuje s dalšími Sokurovovými filmy, jež jsou kromě portrétu lidského osudu i portrétem konkrétních dějin své země. Kontinuita válečné zkušenosti se samozřejmě trýznivě pojí s kontinuitou otce a syna; dějiny ruského národa, jejich dědictví a temné noční můry se přenášejí do přítomnosti, která je musí nést. "Nezapírám, že jsem šťastný, že jsem Rus, i když se i v tom skrývá známý protimluv. Nenávidím svůj ruský původ kvůli nedávným otřesným dějinám. Nenávidím oběť, kterou můj národ musel přinést, mám-li právo to takto říci. Nenávidím tuto oběť, ale soucítím se svými krajany a lituji je. "2 Válka, ačkoli přesně nepojmenovaná, ale existující jako jediný bod návratu, je realitou i hrozbou. Temné, nevyslovené pozadí, k němuž se útržkovitě otec vrací ve svých vzpomínkách, jež se dostává do synových nočních můr. I to je součást jejich důvěrnosti.
V tom jako by se narušovala krása Sokurovových obrazů, lámala se jejich dokonalost. Osamělost lidského osudu v sobě zároveň nese osamělou tragiku dějinné zkušenosti.