Láska za časů války / Karaoke Blues
Jen pár současných filmařů je tak tonálně, stylisticky a tematicky konzistentních jako Aki Kaurismäki. Sledovat jeho nový film Karaoke Blues je jako vracet se domů. Od prvních (frontálních) záběrů poznáváme chladné, tmavé interiéry, v nichž stojí jen pár rekvizit pečlivě zvolených barev. U stolů v barech, restauracích a minimalisticky zařízených bytech sedí zamlklí hrdinové se stoickými výrazy. Neříkají toho moc, ale když už, tak míří přímo k věci. Jsou v depresi. Chtějí pryč. Někoho milují.
Příběhy se sice odehrávají v přítomnosti, ale Kaurismäkiho světy připomínají spíš nostalgický prostor vzpomínek. Všechno je tišší, pomalejší, míň křiklavé než hektická realita dneška. Statické kompozice kameramana Tima Salminena jsou ale zároveň nasáklé emocemi, byť drženými pod povrchem. K jejich vyjádření stačí dobře načasovaný pohled. Není třeba psychologizovat a ptát se proč. Lidé jsou takoví, jací jsou. Jako v pohádkách. Finský režisér je přes zdánlivý chlad a všechny distancující prostředky duší romantik, který neztrácí víru v lidstvo. V Karakoke blues toto přesvědčení vyjadřuje stejně pronikavě jako ve svých nejlepších raných filmech, zejména v proletářské trilogii (Stíny v ráji, Ariel, Děvče ze sirkárny), kterou jeho novinka završuje coby pomyslný epilog.
Kaurismäki opět s velkou pozorností vůči zvolenému milieu vypráví o příslušnících pracující třídy, kteří se snaží vydělat si na živobytí a najít štěstí. Ansa a Holappa žijí ze dne na den, vykonávají práci, jaká se zrovna zamane. Většinou za minimální mzdu. Jsou jako spadané listí, jak zní původní název filmu (Kuolleet lehdet) – nechávají se unášet větrem, aniž by měli sílu mu vzdorovat. Zůstávají v pohybu, ale nevědí proč. Současné Helsinky jsou pro ně bezútěšnou krajinou, kde už nelze snít. Jen přežívat. „Mám depresi z toho, že tolik piju,“ svěřuje se hlavní hrdina svému kamarádovi. Ten se jej ptá, proč tolik pije. „Protože mám depresi,“ zní lakonická odpověď. Na principu začarovaného kruhu Kaurismäki založil dramaturgii filmu.
Holappa tráví dny pískováním kovů v rozlehlé tovární hale, přičemž si neustále přihýbá z ukryté lahve alkoholu. Dělníci přicházejí a odcházejí. Když někdo chybí, hned jej nahradí jiná pracovní síla. Ansa je krátce po začátku filmu propuštěna ze supermarketu, kde udržovala ekonomiku v chodu doplňováním regálů. Vyhazov dostala proto, že si chtěla domů odnést prošlé potraviny, které by jinak skončily v kontejneru. O následující práci v hospodě přichází poté, co je šéf podniku, který ji nepokrytě vykořisťoval, zatčen za své pokoutné aktivity.
Kaurismäki má pro dělnickou třídu pochopení, stejně jako například Ken Loach. Manuálně pracující jsou pro něj základními jednotkami systému, který jimi pohrdá. Nedopouští se ale jejich idealizace. Kromě bariér, které jim do cesty staví kapitalismus, si oba budoucí milenci vytvářejí i bariéry vlastní. Jsou plní pochyb, rozporů a rezignace. Nevidí východisko, navzájem si ubližují. Ani když zrovna nepracují nebo neshánějí práci, nenacházejí úlevu. Z rádia při každém spuštění zní zprávy o zvěrstvech páchaných ruskou armádou na Ukrajině. Svět kolem je v rozkladu. Navzdory tomu, jak smutný (a pravdivý) portrét naší doby Kaurismäki vytvořil, dává přednost komedii před tragédií, úsměvu před slzami.
Zacyklené bloudění tragikomického páru podává jako pásmo absurdních scének, které vedle suchého humoru postupně víc a víc prosvětlují i city mezi postavami. Nejdřív spolu komunikují skrz poslouchanou hudbu – finský hard rock, tango i Schuberta –, která zde stejně jako v jiných Kaurismäkiho filmech hraje ústřední roli. Popkultura, nabízející imaginární prostor, kde ještě lze snít, kde naděje převládá nad zoufalstvím, doprovází i jejich následné sbližování. První rande páru probíhá v kině. V Karaoke blues je útočištěm pro lidi, které dnešní svět předběhl a oni v něm nedokážou zakotvit, protože neoliberální příslib prosperity a svobody zjevně neplatí pro všechny.
Kino se nachází mimo čas. Dávají v něm samé staré filmy od Kaurismäkiho oblíbenců. Godard, Bresson, Huston, ale taky Jarmuschova satira Mrtví neumírají, vyprávějící stejně jako Karaoke blues o zombifikované rutině pozdně kapitalistické společnosti. Na další rande zve Ansa nového nápadníka do svého bytu. Jeho živé barvy se podobně jako filmy v kině, vyvolávající u postav silnější emoce než mezilidské interakce, stávají příslibem zlepšení, které může přinést společná budoucnost. Schůzka je milá, ale rozpačitá. Příliš si zvykli na svou samotu. Jejich nesladěnost odrážejí i asymetrické kompozice. Ty se ale postupně stávají vyrovnanějšími.
Film je přes svou vnějškovou beznadějnost od začátku plný dokladů, že život dělá kromě vodky, kina a karaoke snesitelnějším i empatie a možnost sdílet prostor, myšlenky a zážitky s někým jiným. Když je Ansa vyhozena z práce, dvě její kolegyně dávají ze solidarity výpověď. Holappovi jeden ze spolubydlících na ubytovně půjčuje bundu, protože sám žádnou nemá. Ansin byteček se náhle zvětší, když si do něj z ulice přivede opuštěného psa. Kamera pak totiž kromě kuchyňské linky a gauče zabírá i další části interiéru. Podobná gesta solidarity, zvýrazněná nepřejícností a individualismem okolního světa, ukazují, nakolik je naše přežití závislé na druhých. Možná tím víc, čím menším finančním, fyzickým a duševním kapitálem disponujeme.
Susan Sontag ve své poslední dokončené knize S bolestí druhých před očima píše, že se lidé v dobách válek mohou stát necitlivými vůči vnějším hrůzám, protože podlehli dojmu, že utrpení nikdy neskončí. Pokud si podle Sontag přesto máme zachovat soucit, musíme jej převést do činů. Kaurismäki ve svém optimistickém (až utopickém) filmu ukazuje, že může jít klidně jen o nepatrná, z hlediska velkých dějin a vesmíru možná bezvýznamná gesta.
Přesvědčivost jeho nadčasového sdělení je dána tím, že jej podává stejně prostě, jak jsou jeho postavy zvyklé komunikovat – bez zbytečných řečí a sentimentu. Žádná složitá zápletka. Jen jeden pár setkání a řada překážek. Každý pohyb a každá zámlka mají význam. Nic nepřečnívá. Ve své asketické poetice dosáhl melancholický Fin stylistické čistoty mistrů, k nimž porůznu odkazuje. Na cinefily pomrkává i poslední záběr filmu. Ten ovšem není poctou Bressonovi, Dreyerovi či Jarmuschovi, ale Moderní době od Charlie Chaplina, jiného filmaře, kterého ani v časech války neopustila víra v podvratnou moc humoru a lásku. Lásku k druhým lidem i umění.
Kuolleet lehdet, Finsko, Německo 2023, režie a scénář: Aki Kaurismäki, kamera: Timo Salminen, střih: Samu Heikkilä, hrají: Jussi Vatanen, Alma Pöysti, Janne Hyytiäinen, Nuppu Koivu, Matti Onnismaa ad., 81 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 11. 2023).