Závidět Jane Campion / Editorial 152
Pamatuji si to dodnes. „Setkání“ s Jane Campion před třiceti lety. Když jsem poprvé v půli devadesátých let viděla Piano (1993), bylo to jako zjevení, jako vstoupit do jiného, znepokojivého světa, do nějž člověk ale zároveň instinktivně, intuitivně patří. Dopad „ženského“ příběhu potlačovaných tužeb a identity osekávané společenskými normami a očekáváními na patnáctiletou dívčí duši byl nevyhnutelný. A byl jednou stránkou zásadního prožitku. Tou druhou byla naprostá empatická i intelektuální kontrola režisérky nad znepokojivě atmosférickým filmovým světem izolovaného Nového Zélandu i postav v něm chycených. Její schopnost, slovy Rogera Eberta, evokovat „celý vesmír pocitů“. Bylo to víc než styl – byť i ten k tomu patřil. Po Pianu následovalo objevení jejích předchozích filmů Anděl u mého stolu a Sweetie a nevynechání žádného jejího dalšího filmu.
Kolem novozélandské režisérky zároveň rostla v době Piana aura „zázraku“, výjimečnosti, „filmové revoluce“ – když jako první režisérka vyhrála s Pianem v Cannes. A na dlouhých dvacet sedm let byla i režisérkou poslední (než Zlatou palmu získala Julia Ducournau za Titan). Stala se tak součástí historie, mytologie – nejedna režisérka se k ní odkazuje jako ke vzoru, jenž ukázal, že i ony „mají povolení“ zkusit točit – i následných nespočetných debat o zastoupení žen ve filmovém průmyslu. Canneská fotografie z roku 2014, na které se sešli držitelé Zlatých palem z uplynulých padesáti ročníků a kde Campion byla jedinou ženou, se rychle stala mementem toho, že je „něco v systému špatně“.
Když za mnou po nedávné debatě ke snímku Chudáčci přišli dva diváci s žádostí, abych jim doporučila nějaké filmy o „ženských“ tématech, které natočila žena, Campion mi vytanula na mysli jako první. Zároveň jsem se ale zarazila, protože to bylo doporučení zdánlivě tak banální, předvídatelné. Campion musí přece znát každý. Ukázalo se ale, že je to chybná úvaha. A já těm dvěma na chvíli záviděla, že před sebou mají možná zásadní filmové setkání.
Jane Campion slaví letos 30. dubna sedmdesát let. O důvod víc se ohlédnout za její tvorbou – věnovali jsme jí celé téma.
P.S.: Na webu Cinepuru pro vás připravujeme mimo jiné Speciály, kde najdete přehledně na jednom místě vše, co jsme psali o vybraném tématu, osobnosti, fenoménu... Nejnovější je věnován japonskému studiu Ghibli, jež letos získá čestnou Zlatou palmu v Cannes – jako první instituce vůbec.