Normalizovaný český strach / Oběť

Michal Blaško stihl do třiatřiceti let prezentovat své studentské filmy v Cannes i San Sebastianu. Jeho televizní tvorba měla premiéru na Berlinale, debut v Benátkách a prvotina byla vyslána na Oscary. Stranou potěšitelné – leč zavazující–řady vavřínů se jeho filmografie vyznačuje nesamozřejmou schopností dráždit morálně naléhavými dotazy. Otázka „a co byste dělali vy?“ se při sledování Blaškova nového filmu Oběť vkrádá s neodbytnou úpěnlivostí.

Na příběh matky otřesené násilnickým útokem na svého jediného syna se snadno napojuje nejen rodičům. Irina je právě na Ukrajině, když se dozvídá, že její syn skončil s těžkým zraněním na jednotce intenzivní péče. Neprodleně se vydává za ním, ale na hranicích s unijním rájem, kde našla svůj nový domov, ji zbrzdí závada autobusu. Ta je jen předzvěstí mnohem závažnějšícch poruch, které jde – oproti autobusu – opravit mnohem hůř. Už proto, že jejich podstata je podivně unikavá.

Všechno je tu totiž jinak, než se zdá. Fakta neodpovídají realitě a úmysly zase deklarovanému účelu. Motivace jednání všech postav mají kromě své oficiální vesměs šlechetné podoby ještě skrytý – povětšinou zištný – podtext. Množství kamarádů, kteří za Igorem do nemocnice zprvu přicházejí, se rozplyne, jakmile si s ním...