Radikální poezie ošklivosti / Dům je černý
Nonkonformní íránská básnířka Forúgh Farrochzád proslula svou milostnou, revoltující a filozofickou poezií. Podrývala tabu v době, kdy se její země seznamovala se západní kulturou a procházela modernizací. Do dějin kinematografie vstoupila jako autorka jednoho z nejpozoruhodnějších institucionálních dokumentů natočených v Íránu. Ve filmové elegii krásy a ošklivosti Dům je černý (Cháne sijáh ást, 1962) spojila naturalistické prvky s lyrickými a pomocí poetiky extrémní kinematografie deklamovala humanistický étos. Jako jeden z mála íránských filmů o zdravotním postižení snímek vypráví o malomocných v kolonii Bábá Bághí poblíž města Tabríz. Svou mnohoznačnost přitom odhalil již několik málo let od svého uvedení, kdy byl interpretován jako alegorie defektní íránské společnosti. Do horizontu současných událostí jej zase nedávno zasadil britský deník The Guardian jako text, který nabízí výkladové roviny k pandemii koronaviru.
Snímek produkovala filmová společnost založená Ebráhímem Golestánem. Tento všestranný tvůrce zprvu produkoval zpravodajské filmy pro Anglo-íránskou ropnou společnost. Postupně začal vyhlížet různé filmové nadšence, z nichž většina neměla žádné praktické zkušenosti s filmem, spojoval je však blízký vztah k...