Gruzínská nová vlna / Film jako společenská terapie

Gruzínská kinematografie se v posledních přibližně deseti letech ocitá v nejlepší kondici od rozpadu Sovětského svazu. Kromě kvalitativního a kvantitativního oživení tvorby to potvrzuje i mezinárodní ohlas filmů především mladé generace autorů a ve větší míře autorek, pro které se někdy používá pojem „gruzínská nová vlna“. Ve svých filmech řeší zásadní témata z historie i současnosti Gruzie, do nichž se jejich předchůdci příliš často nepouštěli nebo byla dříve zcela tabu.

Příběh o pádu a vzestupu gruzínského filmu na první pohled připomíná jiný, známější příběh o rumunské kinematografii, která se na přelomu milénia odrazila od „bodu nula“ k festivalovým výšinám. Také v Gruzii procházela kinematografie v devadesátých letech vleklou krizí, jež přivedla tamější tvorbu na pokraj krachu. Filmaři se potýkali s ekonomickými potížemi spjatými s přechodem od plánovaného k tržnímu hospodářství (potažmo od státního k soukromému modelu filmové výroby), nedostatkem profesionálů a odlivem tvůrců do zahraničí nebo se zastaralou infrastrukturou. Zlom nastal podobně jako v Rumunsku po roce 2000, kdy v Gruzii zahájilo činnost Národní filmové centrum, které cílilo na rozvoj mladé tvorby, podporu prozápadní orientace či koprodukčních aktivit. Díky tomu se vynořilo mnoho...