Burácející řeka času / Tenet

Známý filmovědný truismus praví, že novodobé hollywoodské blockbustery od sebe odřízly vyprávění a akci natolik, že začaly více připomínat pouťové horské dráhy přeplněné samoúčelnými atrakcemi. Máloco tuto tezi tak důsledně rozvrací jako autorské filmy Christophera Nolana.

V jeho hádankovitě vystavěných opusech postupují narace a akce v synchronním tandemu, sytí se vzájemně v rytmu i choreografii a spolu s hřmotnou hudbou tvoří jednolitý masivní tok. Novinka Tenet naplňuje tento koncept filmu-burácející řeky dosud nejdůsledněji. Pohyb v oboustranně plynoucím časoprostoru v něm připomíná fyzicky namáhavou plavbu proti proudu, při níž každé tempo víc a víc vyčerpává. Sledovat jej je jako rukama rozhrabávat materii filmové reality a hmatatelně vnímat, jak klade odpor, drnčí jako nazlobená mašina a hrozí každou chvíli zkolabovat pod vlastní vahou.

Abychom Tenet divácky přijali, musíme přistoupit na jeden paradox. Vyprávění Nolana do jisté míry opravdu nezajímá, alespoň co se týče vnitřního vývoje postav, vrstevnatosti jejich vztahů a hloubky jejich pocitů. Naopak jej ale zajímá jako proces, který lze uspořádávat do abstraktních obrazců a surreálně vyhlížejících šifer. Počínaje Dunkerkem tak režisér s hrdiny ještě znatelněji zachází jen jako s vehikuly z masa a kostí – aktéry v předem propočítané složité rovnici, kteří nás provázejí směrem k jejímu vyřešení. To nicméně neznamená, že Nolanovy filmy jsou – jak se s oblibou říká – ryze racionální, chladné a nepřístupné. Ztenčení motivací a psychologizace postav na tu nejzákladnější funkční úroveň totiž vynahrazují důkladným napojením na jejich smyslové a tělesné prožitky. Přičemž v Tenetu jde o prožitky spojené s cestováním, nebo spíše s broděním se v temporalitě jako v tekutém, vazkém bahně – nikoli pouze v chápání, ale v pociťování časové inverze, (obrácené) kauzality či řetězení událostí.

Právě kauzalita, časoprostorová soudržnost a narativní ucelenost patří odpradávna k základním stavebním blokům takzvané klasické narace – modu, který se nejen v Hollywoodu stal univerzálně srozumitelným jazykem mainstreamové kinematografie. Obvykle jsou to ale všechno veličiny, které tyto filmy ponechávají neviditelné, tak abychom se mohli nerušeně napojit na probíhající drama, trnout napětím a oplakávat katarzi. Tenet, stejně jako Počátek, ovšem čas, prostor a kauzalitu naopak zviditelňují, činí z nich hlavní předmět rozpravy, deformují je a různě je přeskládávají. Setrvávají přitom navzdory všem ozvláštněním a experimentům stále na půdě hollywoodského filmu. Představují tak jedinečný úkaz, který až na dřeň vytěžuje, kondenzuje a ohýbá snad všechny prvky robustních velkofilmů, a přitom jejich konvence sebereflexivně posouvá do popředí. Jsou to zároveň zcizující metafilmy i pohlcující spektákly.

Počátek se přímo nabízelo číst jako film o kolaborativním vytváření hromadně sdílených iluzí (neboli filmů), v němž kolem sebe hlavní hrdina shromažďuje štáb a z pozice režiséra vše diriguje. Tenet oproti tomu staví do centra dění bezejmenného Protagonistu a tematizuje jeho nejisté postavení a vliv uvnitř fikčního světa. Z hlediska špionážních dramat lze Tenet chápat jako bondovku z alternativního vesmíru, v níž se uskutečňuje to, co letitá franšíza doteď neumožnila. Agent afroamerického původu zhmotňuje nerealizovanou spekulaci, podle níž se měl novým Jamesem Bondem stát Idris Elba. Ústřední citová kotva celého příběhu náleží vytáhlé houževnaté bond girl, jediné postavě s prokresleným soukromím. Coby film čerpající z hitchcockovských snímků o pronásledovaných mužích zase Tenet účinkuje jako podvratná variace paranoidních thrillerů, v níž hrdina zápasí především sám se sebou. Což je motiv, který prochází Nolanovou filmografií už od jeho raného kraťasu Doodlebug.

Navzdory tomu Tenet nikdy neevokuje odtažitý postmoderní rébus. Je to vrcholné dílo tvůrce, který obsedantně trvá na vizi filmu jako smyslově ohromujícího zážitku a této vizi podřizuje vše: od volby kamer a filmové suroviny, přes natáčení v reálných lokacích až po praktické efekty, jež vysokooktanové akci dodávají potřebnou zemitost. Struktura palindromu, který se na obou koncích nezrcadlí, ale rýmuje, pak celý zážitek ještě umocňuje. Bez zdánlivě přímočaré cesty tam by klikatější cesta zpět nikdy nenesla takovou tíhu každého kroku; vědomí, že události do sebe neúprosně, takřka osudově zaklapávají a současně se oddenkovitě štěpí.

Tenet přitom není film, který by oslavoval velkolepost superhrdinských činů, ale vede k přijetí nevyhnutelnosti věcí a ubíhajícího času, v němž „co se stalo, stalo se“. Ponouká k akceptování naší role ve světě, v němž nemůžeme dohlédnout za další temporální záhyb. A v tomto sebepřijetí nenachází marnost či rezignaci, ale naopak počátek vlastní svobody.