Feministický filmový jazyk neexistuje
V minulém čísle časopisu měla premiéru nová rubrika Kamera-pero, kde dostávají prostor tvůrci a jejíž prostřednictvím chceme víc propojit kritickou obec s filmaři. S vývojem na filmové scéně ovlivněné pokračující pandemií to skoro vypadá, že bychom měli začít chystat, byť dočasnou derniéru rubriky jiné – Report, kde pravidelně vycházejí texty o významných festivalech. Vyhlídky, že se budou festivaly jako Berlinale nebo Cannes konat, totiž nejsou nijak růžové.
Ji.hlava s říjnovým termínem se zatím statečně drží a doufá, že to půjde, jako to šlo na začátku září v Benátkách. Řada festivalů se ale zrušila či ruší nebo se přesouvá on-line. I s těmi Benátkami to bylo do poslední chvíle napínavé, stejně jako s reportem z nich. I když se nakonec přehlídka na Lidu konala, covid ji stejně poznamenal jinak – kolísavou kvalitou soutěžních filmů, kdy organizátoři měli výrazně zúžený výběr, protože si řada producentů schovala své filmy na „lepší“ časy, ve které každý doufá. Stejně jako si řada velkých distributorů schovává hlavně velké filmy na další rok...
Jak tedy letošní Benátky vypadaly a co znamená vítězství snímku režisérky Chloé Zhao Země nomádů? „U vítězů velkých festivalů můžeme za rozhodnutím poroty vždy najít řadu důvodů. Časem se na důvody zapomene a zůstane jen titul v seznamu vítězů. Když se ale snažíme porozumět tomu, co se na poli festivalů v tomto roce děje, je nakonec samotná kvalita letošního vítěze Benátek nejméně podstatná. Podstatné je, že je symbolem doby, kdy je všechno jinak,“ píše Anna Kopecká. Recenzi Země nomádů pak nalistujete hned za reportem.
Festivalům se věnuje i text debutujícího režiséra Šimona Holého ve zmíněné rubrice Kamera-pero. Nabízí vhled to úvah režiséra-producenta v jedné osobě, který svůj film vyrobil svépomocí bez peněz a asistence fondů či televize a jeho buducnost spojoval logicky vzhledem k hybridní formě i tématu hlavně s festivaly, o kterých teď netuší, zda se budou konat.
Pátého října uplyne pět let od smrti belgické režisérky Chantal Akerman považované za jednu „z nejvýznamnějších představitelek ženského filmu, ale i za předchůdkyni žánru pomalé kinematografie a neúnavnou experimentátorku“, slovy Nikoly Krutilové v režisérčině portrétu. Berte ho i jako předvoj k tématu celého čísla Film a feminismus. „Když lidé říkají, že existuje feministický filmový jazyk, je to jako říkat, že existuje jen jeden způsob, jak se ženy mohou vyjadřovat,“ uvedla v roce 1984 v interview pro britský časopisu Monthly Film Bulletin. I když Akerman nechtěla být označována za feministickou filmařku, nejde feministický pohled od jejích filmů oddělit. Feministická je svým způsobem ostatně touhou po výhradním určení vlastní identity i samotná snaha o distanc od feminismu. A jedno malé feministické doporučení na závěr, nejezte Bábovky.