Co si zapsal Pavel
Deníky Pavla Juráčka patřily léta ke klenotům deníkové literatury. Bezprostředně po vydání jejich části v roce 2003 se staly literární senzací. V nakladatelství Torst vycházejí od roku 2017 postupně jako celek ve čtyřech objemných svazcích. Díky autorově jazykové brilanci a jedinečnému pozorovacímu talentu, kterým mířil na sebe jako na nepochopeného a společností utlačovaného intelektuála/génia i na rozervaný svět kolem, deníky fungují jako niterná a svůdná introspekce i jako jedinečný záznam doby. Fungují i jako nástroj, jímž autor upevňoval svůj obraz výjimečného umělce, vůdčí postavy československé nové vlny, která viděla víc než ostatní a jejíž kariéru přervala normalizace. Juráček si deníky psal i po svém nuceném odchodu do Německa. Do emigrace odcházel se svojí ženou, filozofkou Daňou Horákovou, s níž v Mnichově několik let žil.
Horáková jejich život a svoji zkušenost s legendárním „Jurajdou“, do něhož byla zamilovaná jako Viktorka do Černého myslivce, vměstnala do rozsáhlé publikace O Pavlovi. Vrací se v ní k pražskému disentu v sedmdesátých a osmdesátých letech, bez iluzí popisuje emigraci i emigrantskou „komunitu“ a otevřeně se ohlíží za svým patologickým vztahem s Pavlem Juráčkem, jehož talent vyhasl po dvou filmech Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata – navzdory příležitostem, jež v Německu dostával. Kniha Pavla Juráčka demytizuje a rozkládá jeho deníkovou sebestylizaci. Aniž by Horáková upírala deníkům výjimečnost a jejich autorovi génia, koriguje s pronikavým intelektem mýtus, který kolem sebe Juráček systematicky budoval a který je tak svůdný nejen kvůli jeho talentu, ale i protože zapadá do romantické představy trpícího velkého umělce, jež tak často stojí v cestě pochopení skutečnosti.
„Navíc mám dojem, že Pavel se po zveřejnění svého deníku, a nepochybně i díky své předčasné smrti, stává jakýmsi vzorem, jakýmsi morbidním idolem, že je stylizován do role mučedníka, přestože na rozdíl od opravdových obětí totality neodseděl ani den ve vězení… Že vzniká obraz sisyfovského nonkonformisty, kterého se nadšeně chopili historikové i kritici totality, a že se taktně přehlíží skutečnost, že byl jak v KSČ, tak v Chartě, ale na sklonku života mezi nimi neviděl žádný rozdíl a mrzutě litoval členství v obou ,spolcích‘. (…) Pavel byl obětí, ale ne tehdejšího režimu, nýbrž své lenosti (,poctivě vzato, jsem povaleč‘), své hybris, své sebestřednosti a fatální závislosti na ,panákách‘ a pilulkách, své absurdní snahy o absolutní nezávislost. V jádru byl svým vlastním žalářníkem – a tušil to.“ Kniha O Pavlovi je pozoruhodná, a proto jsme její reflexi věnovali tentokrát dvojnásobný prostor. Najdete ji na stranách 20–21.
Cinepur vždy věnoval výraznou pozornost českému filmu. Řadu let například v rubrice Profil píšeme o nastupujících tuzemských talentech. S tímto číslem záběr rozšiřujeme. V nové autorské rubrice Kamera-pero dáváme prostor českým tvůrcům a tvůrkyním, jejich uvažování o vlastní tvorbě, proměnách audiovize, trendech, kauzách a dění v oboru. Výběr tématu je čistě na nich. Zahajuje režisérka Johana Ožvold, která píše o „akustickém auteurství“.