Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

8. 11. 2019 / Ivo Michalík
kritika

Většina kritiků vyzdvihuje Petera Stricklanda především jako cinefilního autora. Připodobňování jednotlivých snímků ke konkrétním proudům nebo významným osobnostem světové kinematografie provází jeho dílo už od celovečerního debutu Katalin Varga. Tehdy se hovořilo o Sergeji Paradžanovovi nebo Andreji Tarkovském. Berberian Sound Studio tematizovalo italské giallo a sám Strickland vyzdvihoval Juraje Herze a Spalovače mrtvol. Minulý Pestrobarvec petrklíčový zase úvodní premisou upomínal na sexploatační filmy šedesátých a sedmdesátých let, ačkoli vyprávěl docela cudný příběh jednoho (ne)naplněného lesbického vztahu. Ani s novinkou Takové krásné šaty to není tak jednoznačné, jak se může zpočátku zdát.

Žánrová vějička v podobě vraždící garderoby, výrazná titulková sekvence, časté nenarativní prostřihy, makrodetaily, syté barvy nebo obsese postav v klíčových dírkách a zrcadlech znovu dávají vzpomenout na giallo klasiky Daria Argenta nebo Maria Bavy. Strickland to však považuje za notně zjednodušující a sám přiznává inspiraci spíše Hitchcockovým Psychem, duchařskými povídkami Montaquea Rhodese Jamese nebo figurínami amerického umělce Edwarda Kienholze.

Podobně jako v minulosti klade důraz na zvukovou stránku vyprávění, kdy zneklidňuje diváka prostřednictvím šustění módního katalogu nebo skřípotu ramínka o šatní tyč, a vizuálně působivé kompozice, snímané skrze nečekané úhly a staví do popředí stylotvorné detaily. Ty však poprvé působí postupem času trochu samoúčelně, což souvisí s určitou roztěkaností.

Britský rodák, dlouhodobě žijící v Budapešti, mnohem více než dřív pracuje s humorem. V předchozích filmech humor představoval klíč k uchopení některých scén. V Takových krásných šatech figurují už celé víceméně komediální sekvence. Ať už jde o hrdinčino první rande naslepo nebo především pohovory s nadřízenými ve stylu byrokracie ad absurdum, smysl dávají v kontextu aluzí na seriálový Kancl nebo skeče skupiny Monthy Python. Méně však jako součást univerza hororově laděného filmu.

Strickland rád těží podprahové napětí ze střetu vysokého a nízkého – v Berberian Sound Studio šlo o perfekcionismus zvukového mistra, využitý ku prospěchu „pokleslého“ žánru, v Petrobarvci petrklíčovém se obě ženy snažily ukojit vlastní přízemní pudy přehnanou noblesou. Osazenstvo honosného butiku v Takových krásných šatech jedná se zákaznicemi reprezentujícími přinejlepším střední třídu s až barokní blahosklonností a prostřednictvím neuchopitelných slovních argumentů, čímž je dostává do značně nekonformní pozice. Proč se ale vlastně chovají právě takto, není vůbec jisté.

Strickland skutečně zůstává věrný většině svých charakteristických rysů, ale některé z nich posouvá ne úplně šťastným směrem. Jeho dosavadní díla fungovala i bez ohledu na své cinefilní pozadí hlavně díky sevřenému vyprávění. Ústřední charaktery situoval na jedno konkrétní místo, ať už šlo o zvukové studio nebo archaicky působící letní sídlo, které prakticky po celou dobu neopustily. V Takových krásných šatech hraje prim butik lákající na slevy, ale výrazně větší množství postav, nezřídka prapodivně jednorozměrných, obývá rovněž své domovy, restaurace nebo prádelny. Pomyslná autorská šachovnice se tím výrazně zvětšuje, ale jednotlivé figurky na ní předvádějí mnohem méně vzrušující partii.

Snímek Strickland láme na dvě poloviny. Na konci té první po hitchcockovsku „zmizí“ hlavní hrdinka. Formálně zajímavé rozhodnutí nicméně selhává hlavně kvůli tomu, že druhá část první prakticky pouze zrcadlí a neustálým opakováním rozmělňuje už jednou viděné. O mladém páru, který má krátce před svatbou, nevíme prakticky nic nad rámec jejich absurdních dialogů a jen těžko si tak k nim můžeme vytvořit bližší vztah. Bez toho nám pak ale pramálo záleží na tom, jak to s nimi ve zbytečně natahovaném finále skončí.

Napsal a natočil Peter Strickland kritický obraz konzumerismu, tematicky roztříštěný artový horor nebo podvratný žánrový pastiš? Takové krásné šaty podobně jako jeho předchozí film přímo vybízejí k rozličným interpretacím, ale podobné otázky mu tentokrát méně padnou.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Rumunská nová vlna

125 / říjen 2019
Více