Golem v Paříži / Synonyma
Film Synonyma (Synonymes) vnesl do tvorby Nadava Lapida dosud neznámý element: výbušnou, místy přímo chaotickou energii. Pokud předchozí dva celovečerní snímky izraelského režiséra připomínaly zvolna se pohupující, ale jistě kormidlované plachetnice, jeho novinka je jako nekontrolovatelné torpédo, jež se vymklo dálkovému ovládání. Přes několik nápadných stylistických a jazykových odchylek ale Synonyma, letos na Berlinale vyznamenaná Zlatým medvědem, nakonec do Lapidova autorského korpusu přece jen zapadají. Stejně jako Policistu (Ha-shoter) a Básníka ze školky (Haganenet) je ovládají vyostřené tematické protiklady, jež jsou původcem neřešitelných třenic a těžko překlenutelných konfliktů.
Ve středu těchto svárů se vždy nacházejí jednotlivci, potažmo menší kolektivy, kteří však zároveň zastupují i něco řádově většího, než jsou oni sami. Členové elitní protiteroristické jednotky a militantní levicoví radikálové z Policisty nepředstavují jen protikladné politické ideologie, ale také bytostně odlišné přístupy k Izraeli (bezmyšlenkovitá nacionalistická oddanost versus sžíravá patologická nenávist) a jinak nastavené poměry mezi ženami a muži. Příslovečné jablko sváru se v Básníkovi ze školky zhmotňuje v podobě pětiletého Joava, z nějž na pískovišti vypadávají se zarážející netečností oduševněle znějící verše. Malý chlapec – čiré ztělesnění múzické inspirace ve vší její nepolapitelnosti – se pak brzy stává smýkaným rukojmím dospělých a jejich vzájemně si odporujících představ o umění a účelech, jež by mělo či nemělo plnit.
Příznačné pro oba filmy je, že se v nich Lapid nespokojuje pouze s dialektickým střetem dvou zářivě vybarvených protistran, ale každou stínuje potemnělým šrafováním. Jakkoli v Policistovi můžeme intuitivně stranit revolucionářům, ochotným obětovat sama sebe ve jménu společenské spravedlnosti a rovnováhy, současně lze jen těžko přehlédnout jejich mladickou naivitu a nepřipravenost. Složitě rozluštitelný rébus předkládá i Básník ze školky, kde vychovatelku, která rozpozná Joavův talent, kromě šlechetných úmyslů pohání i majetnická touha dát skrze nadané dítě hlubší smysl svému vnitřně vyprahlému životu.
Ústřední postavou Synonym je rovněž Joav. Tentokrát však nikoli nevinný blonďatý cherubín, ale statný rimbaudovský rozervanec, pro nějž je jazyk výrazem osobní a společenské revolty. Izraelský mladík, bývalý voják, po příjezdu do Paříže odmítá hovořit hebrejsky a dychtivě hltá francouzskou kulturu, místní výrazy, návyky i dívky. S otevřeným slovníkem pochoduje ulicemi a zlostně odříkává významově blízká adjektiva, jimiž na dálku častuje svoji zapovězenou vlast: „Hnusná, smrdutá, ignorantská, idiotská, ohavná, odporná.“ Oproti postavám z předchozích Lapidových filmů, jež i přes zjevnou typizaci působily jako uvěřitelné živoucí bytosti, se Joav více blíží umělému konstruktu – golemovi, který ožívá jen díky zásahu všemocného demiurga, autora filmu.
Že má být Joav jakýmsi nepopsaným listem, ostatně snímek předznamenává už první scénou, ve které se sošný, dokonale vyrýsovaný muž probouzí úplně nahý ve vybydleném pařížském apartmá. Mimo Izrael neznámý Tom Mercier jej portrétuje jako impulzivní, a přitom uvnitř citlivou šelmu, jíž francouzština propůjčuje – zdá se, že nezaslouženě – jistou sofistikovanost. Mercierova živočišná razance a fyzičnost sama o sobě účinkuje jako třaskavá směs. Joav je přesně tím polarizujícím zjevením, kterému v jednu chvíli chcete dát pár facek a ve druhé s ním zcela pudově splynout. Ryze pocitově je jeho protikladné charisma tím nejatraktivnějším rozporem, jaký Synonyma nabízejí.
Obdobně silné osobní kouzlo naopak schází vedlejším figurám, jež uvíznou v Joavově gravitačním poli. Mladý pár ze sousedního bytu připomíná karikatury bohatých francouzských aristokratů. Emile: v roláku, s cigaretou v koutku úst, menší a submisivnější než ona. Caroline: kultivovaná, náruživá a ztepilá, ve volném čase hraje na flétnu a Joavovi dle očekávání sexuálně podlehne. Oba proplují filmem jako prázdné nádoby, jež bez vztahu k hrdinovi postrádají vlastní účel a smysl.
Přitažená za vlasy vyznívá i krátká přítomnost Joavova kamaráda Jarona. Ten nejprve v klubu opovržlivě komentuje vzhled francouzských žen, načež v nervní scéně uvnitř jedoucího pařížského metra mezi zuby cedí tóny izraelské hymny a výhrůžně přitom hledí cestujícím do tváře. Je zjevné, že Lapid znovu naráží na téma agresivního nacionalismu. Vyznění je však tentokrát podobně násilné jako projevy, které komentuje. A dopomáhá tomu i předvádivý styl: bezhlavě dynamická kamera, efektní pohyby, roztržitá gesta. Jako by režisér natáčel bez jasného plánu, co bude dál – ne jen v další scéně, ale za vteřinu či dvě.
Jak dokládá i obálka posledního vydání časopisu Cahiers du cinéma, na níž Joav v sytě žlutém kabátě jako fashion model kráčí ulicí, francouzští cinefilové Synonyma rychle přijali za svá. Je to pochopitelné i proto, že jde o vyčnívající autorský počin, zčásti autobiografický a v lecčem nekompromisní. Příznačné pro Lapidův film je, že jej nejlépe vystihují taková synonyma, která lze dle individuálního vkusu a momentální nálady číst jako chválu i jako odsudek: chaotický, neuspořádaný, nepředvídatelný, testosteronový, rozhozený, přemrštěný, provokující.