Nenápadný půvab brakové fikce / Politika tarantinovské intertextuality

Filmy Quentina Tarantina bývají jistou částí kritiků i publika vnímány jako nedospělé, fetišistické a postmoderně povrchní. Co když je ale budeme naopak považovat za politické, významově vrstevnaté a podvratné? Takové nazírání se nabízí například v souvislosti s Tarantinovým zobrazováním etnik, žánrové ikonografie nebo násilí. Pro politický náboj jeho filmů je přitom obzvlášť podstatné poučené a promyšlené zacházení s intertextovými narážkami a citacemi, které charakterizují Tarantinovu tvorbu už od debutových Gaunerů.

Ve slavné úvodní scéně Gaunerů (1992) sedí Quentin Tarantino coby gangster s krycím jménem pan Hnědý se svými parťáky u stolu a provádí originální výklad Madonnina songu Like a Virgin. Je to výklad patřičně provokativní a oplzlý a navíc se zdá, že nemá pražádnou souvislost s následujícím děním, a slouží tedy filmu jen jako efektní „otvírák“. Můžeme však takové intertextuální narážky skutečně chápat pouze jako samostatné, z celku vytržené jednotky s jediným účelem pobavit či pohoršit publikum, mrknout na znalého diváka nebo prokázat autorovu encyklopedickou znalost popkultury? A jakou roli v Tarantinově tvorbě tyto a další podobné reference plní? 

U zmíněné scény je z dnešního hlediska téměř...