Tři ostrostřelci / Tváře současného španělského undergroundu

Nová éra španělského undergroundu odstartovala poměrně nedávno mimo jiné díky rozvoji digitální kinematografie a zájmu festivalů. V posledních letech na sebe upozornili mladí filmaři Jorge Núñez a Julius Richard, ale také Pablo Llorca – známější, zkušenější a po značnou část svého působení opomíjený autor. Pro všechny tři se hodí označení ostrostřelci: jsou vždy skrytí před nepozornými zraky a mají přesnou mušku.

Dějiny španělského filmového undergroundu se začaly psát v šedesátých letech minulého století. Konkrétně v roce 1966, kdy svůj první krátkometrážní film El crimen de la pirindola (Zločin káči) natočil Adolfo Arrieta. O undergroundu se tehdy mluvilo převážně jako o „nezávislém filmu“, ačkoli se newyorský pojem běžně používal k označení děl autorů jako Antoni Padrós, Antonio Artero, Pere Portabella, Paulino Viota či Iván Zulueta.1/ Do konce sedmdesátých let se jejich snímky – které často vzbuzovaly odpor u oficiálních představitelů politiky a kultury a s tím souvisely i etapy vzletů i pádů jejich autorů – uváděly ve filmových klubech, spolcích a kulturních centrech, na festivalech nebo domácích projekcích. Zkrátka daleko od zraků většiny lidí, kam mainstream (velkých producentů, festivalů...