Úvod k tématu: Underground
„Underground začíná vřít, otevírat se, vystřelovat do stran,“ napsal v létě roku 1960 v magazínu Film Culture Jonas Mekas. Historikové mu často dávají za pravdu. Ačkoli kinematografie měla své podzemní proudy už mnohem dříve, právě šedesátá léta platí za rozhodující etapu undergroundu, kdy již existovalo téměř vše, co si pod tímto pojmem představíme a co bývá zastřešováno předpokladem vzdoru: nezávislost na dominantních filmových proudech, natáčení bez podpory institucí a grantů, uvádění mimo standardní distribuci, ale také konflikty se zástupci moci, fungování alternativních komunit nebo politický aktivismus. Stejně tak začal být underground propojován s předpokladem skrývání se, což se týkalo zejména podzemní tvorby v totalitárních režimech, v nichž undergroundoví umělci působili ilegálně.
Zatímco počátkem šedesátých let to teprve začínalo vřít v americkém podzemí, z dnešního pohledu je underground fenoménem natolik širokým a zasahujícím do různých období a prostředí, že ho nelze nijak jednoduše či jednoznačně uchopit. Dokládá to ostatně i případ Jonase Mekase, jenž pro některé ztělesňuje undergroundovou ikonu, pro jiné osobnost, jež s „pravým“ undergroundem neměla nic moc společného. Postoj historiků a teoretiků se navíc může podstatně lišit od postoje samotných umělců, z nichž někteří by určitě nevítali, pokud by se o nich v daných souvislostech někdo třeba jen zmínil. Ať už z důvodu nelibosti vůči jakýmkoli nálepkám anebo proto, že o publicitu nestojí a spoléhají, že do jejich světa pronikne pouze malá skupina zasvěcenců. V tématu se o absolutní definice undergroundu ani nepokoušíme. Následující texty řeší spíš otázku, v čem konkrétně jsou vybraní autoři a díla undergroundoví. Co přesně z nich činí příslušníky filmového podzemí, a to i s ohledem na kulturní a politické podmínky panující v zemích jejich původu, jež jsou pro ně zcela určující.
Téma otevíráme pohledem do ne příliš vzdálené historie. Kamila Dolotina představuje ve svém textu ruský underground osmdesátých let, hlavně nekrorealistickou tvorbu Jevgenije Jufita. Pokračujeme portrétem nedávno zesnulého Jonase Mekase, v němž se Michal Böhm zamýšlí mimo jiné právě nad Mekasovými vazbami k undergroundu, ale i k establishmentu avantgardy. Následuje rozhovor Matěje Nytry s experimentálním filmařem Martinem Ježkem, který nabízí (sebe)reflexi pozice undergroundového autorství v minulosti i přítomnosti. Poslední dva příspěvky naznačují, jak odlišně lze vnímat současný filmový underground v závislosti na prostředí a podmínkách realizace. Rubén García Marquéz přibližuje novodobý španělský underground na příkladu trojice filmařů tvořících svobodně, jinak a paralelně s dominantní kinematografií. Haruna Honcoop reflektuje čínský underground jako nezávislou tvorbu vznikající vesměs navzdory oficiálnímu systému produkce, což je spolu se zpřísňující se cenzurou stále obtížnější, i když nikoli nemožné.