Šifrovačka pro mileniály / Záhada Silver Lake
David Robert Mitchell ve svém debutu The Myth of the American Sleepover obrátil žánr dramedií o dospívajících naruby. O čtyři roky později překvapil poměrně funkčním coming-of-age rozkladem slasherových pravidel v Neutečeš a vzestup nadějného filmaře pomyslně završil loňský festival v Cannes, kde se jeho Záhada Silver Lake objevila v soutěži o Zlatou palmu. Z kritických reflexí byla patrná skepse k přesycení snímku popkulturními odkazy a jejich samoúčelnosti. Těmi se však nesnaží oslnit znalé fanoušky, ale rozehrát zábavně podvratnou hru s divákem, v níž tříští pravidla citování jiných děl.
Sam žije ve čtvrti Silver Lake v Los Angeles. Nemá na nájem a ve volném čase špehuje sousedy dalekohledem. Zmizení sousedky Sarah ho zavede k síti konspirací, do kterých uniká před existenčními problémy. Neonoirové pátrání po femme fatale tak odkrývá množství záhad obepínajících Los Angeles a Sam se v nich začíná, spolu s divákem, tak trochu ztrácet. Jakou roli ve spiknutí hraje král bezdomovců, tajemný pirát, soví žena a mapa z videohry The Legend of Zelda? Je město andělů centrem spiknutí elit, které komunikují skrze kulturní artefakty?
Protagonistu pohltí snaha hromadit a interpretovat množství transtextuálních odkazů a Mitchell pracuje podobně i s divákem. Když si Sam prohlíží sousedy, připomene Okno do dvora, jindy zase Vertigo nebo tvorbu Davida Lynche. S matkou si povídá o filmech z dvacátých let, na zdech má plakáty všemožných klasik, jako vyzvánění motiv z videohry The Last Ninja na Commodore 64 a jeho přítel si zase prozpěvuje Pure Imagination z Pana Wonky a jeho čokoládovny, zatímco potajmu sleduje svlékající se dívku. Je patrné, že nejde o přebírání celých vzorců. Mitchell si naopak vypůjčuje jednotlivosti – promluvy, typy postav, kompozice, kamerové nájezdy –, které pak přesadí do nového kontextu. Příkladem může být hudba, za níž stojí elektronický hudebník Disasterpeace. Ten v mnoha momentech otevřeně parafrázuje skladatele Bernarda Herrmanna, avšak dramatický podkres rekontextualizuje. Kde jde Hitchcockovým hrdinům o život, tomu Mitchellovu například jen odtahují auto, které používal k oslnění dívek.
Zde se do popředí dostává další důležitý rys, Záhada Silver Lake se může směle zařadit k fikci ironizující trable mileniálů. Nejvýraznější paralela se nabízí k seriálu stanice TBS Search Party, v němž jsou přesycení popkulturou a existenciální vyprázdněnost kompenzovány vytvářením umělého narativu vyšetřování, kterým se hrdinové přesvědčují o vlastní výjimečnosti. To je téma, jež prolíná celým filmem.
Samovo pátrání totiž umožňuje zutilizovat široké znalosti popkultury a dává jeho prázdnému životu jasný cíl. Projevuje se to, když zapáleně vypráví o skrytém komunikačním kódu v populárním umění a je odhodlán tuto šifru prolomit. Mitchell diváky svádí na podobnou cestu, avšak stejně jako v ústředním vyšetřování, soudržné vysvětlení se ve změti odkazů hledá složitě. Symptomatické proto je, že sociální síť Reddit se stala posedlá snahou Záhadu Silver Lake dekódovat a stovky „reálných Samů“ si tam vyměňují své interpretace všemožných jednotlivostí – od nápisů na tričkách po graffiti na toaletách. Což je přesně typ přístupu, kterému se Mitchellův třetí snímek ironicky pošklebuje.
Autorská škodolibost je nejvíce patrná ve scéně s letním kinem, kdy postavy Silver Lake sledují nově obsazenou verzi režisérova debutu, zatímco stojí na hrobu Alfreda Hitchcocka. Mitchell svůj původní text fragmentarizuje pro potřeby nového narativu a šlape po odkazu klasiků. Jako by divákům naznačoval, že žádná součást popkultury není svatá, a kromě uctívání je nutné modifikovat a rekontextualizovat.
Zatímco v předchozích dvou filmech šlo o podvrácení souborů tradic, Záhada Silver Lake je o jejich tříštění. Promyšlený kompilát popkulturních útržků se otevřeně vysmívá divácké snaze tyto fikční fragmenty uchopit a systematicky vyložit. Satirizuje mileniály i konspirační hledání vzorců tam, kde prostě nejsou. Na otázku „Jaký význam mají ty desítky transtextuálních odkazů?“ odpovídá Mitchell otázkou jinou: Je vůbec dnes nějaký význam potřeba?