Detox od českého mainstreamu / Domestik

27. 1. 2019 / Tomáš Gruntorád
kritika

Hrdinové body hororu Domestik Adama Sedláka touží vyniknout právě tam, kde mají fyzický handicap. Učitelku Šarlotu denně obklopují děti, ale vlastní se jí nedaří počít. Její muž Roman je titulním domestikem, neboli podpůrným členem profesionálního cyklistického týmu, odloženým k domácímu tréninku pro zdokonalení své kondice. Ani jeden z manželů nedospěje k zásadnímu pochopení, že snaha překonat limity svých těl – neplodných, nedostatečně výkonných – je marná. Naopak na ně ještě zesílí tlak vegetariánskou dietou, tvrdším cvičením a nebezpečným dopingem. Své životy podřídí rituálům moderního kultu zdravého, šťastného a úspěšného života, jejž film přirovnává k náboženství těla, které si nalhává, že prospívá i duchu: centrální místo na stěně poseté diplomy a sportovními poháry, před níž se Roman modlí, zaujímá pravoslavný kříž.

Domestik vypráví o poblouznění, nárokování si nesamozřejmého, nesmíření se s hranicemi, za něž nedosáhneme. Toxicita chybně nastavených a zoufale následovaných hodnot se odráží přímo do těl Šarloty a Romana, jež hrozivě mutují ve dvě blednoucí, hubnoucí, mimovolně krvácející, rozpadající se trosky. S fyzickou proměnou jde ruku v ruce i proměna psychická, kdy se soužití manželů zvolna stává vzájemně parazitním. On proti její vůli přetváří společný domov v simulátor vysokohorského ovzduší, v jehož dusivějších podmínkách si tělo uvyká k vyšší energičnosti. Ona si na tréninkem znaveném manželovi denně vynucuje sex, lepí mu chladicí náplasti na varlata pro zvýšení plodnosti a tajně upravuje parametry jeho kyslíkového přístroje do rizikových hladin, aby nadopovala jeho libido. Partnerské míjení vrcholí několika animálními pohlavními styky, z nichž nikdy nečerpají potěšení obě strany. Atmosféru mechanické štvanice za úspěchem i přes bolest podtrhuje výrazná rytmická elektronická hudba s minimalistickým progresem a zvuková stopa pracující s repetitivními ruchy. Ke stroji naprogramovanému na tupý výkon ostatně Šarlota Romana bezděky přirovná prosbou, aby umyl nádobí, protože se rozbila myčka.

Proměna Šarloty a Romana probíhá v minimálním počtu prostředí a za vhledu redukovaného množství postav z okolního světa. Tvůrci vytěsňují exteriéry a příběh zasazují do prostor bytu, ordinací, kryté cyklistické dráhy či bazénu. Do ložnice partnerů pak umisťují vnitřní interiér kyslíkového stanu. Když z této ulity Šarlota s Romanem výjimečně vyrazí do kina, Sedlák časovou elipsou vypustí vše mezi jejich odchodem z předsíně a návratem zpět, čímž zastře skutečnou povahu vlivu širší sociální reality na jejich každodennost a aspirace. I přes klaustrofobní zabednění příběhu do soukromé sféry svádí Domestik k hledání zdrojů tužeb postav právě ve veřejné sféře a na sociálních sítích, jejichž uživatelé vystavují na odiv především momenty štěstí a úspěchu a budí tak negativní pocity nedostatečnosti v těch, kteří se s nimi chtějí měřit.

Sedlák spojuje materiální dostatek, informační přesycenost a slaboduchost i ve své předchozí tvorbě. V dokumentárním profilu Mgr. Radovan Kaluža představil stejnojmenného ostravského ajťáka, proslulého okázalým předváděním svého majetku a marnotratného životního stylu, který o svých kriticích mluvil jako o „závistivých sockách“. Embryem prosťáčka ženoucího se za magisterským titulem z ekonomické školy coby katapultu k prosperitě je i Damián ze seriálu Semestr, jehož vidíme pouze sedět před počítačem, kde mezi internetovou prokrastinací a hraním počítačových her kompiluje nenáviděnou diplomku – nutné zlo v procesu vytouženého zbohatnutí. Hrdinové Domestika pak žijí v luxusně zařízeném bytě, jehož podlahu jim smutně křižuje inteligentní automatický zametač, a k večeři si dopřávají vše, co jim dieta dovolí. Ovšem palčivě postrádají to, co si za peníze nekoupí.

Zdařilá provázanost aktuálního tématu s důsledně minimalistickým stylem a v české tvorbě raritní žánrovou polohou prokazuje, že Domestik není provinčním tuzemským filmem. Sedlák nedopuje diváky iluzorním pohledem na českou společnost jako domácí filmový mainstream. Namísto taťkovy volhy, mámina pelíšku a zakázaných uvolnění přehršle bezvýrazných postav přichází s fyzicky nepříjemnou šokovou terapií odhalující zhoubnost iluzí a absence sebereflexe.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Muž ve filmu

120 / prosinec 2018
Více