Úvod k tématu 118: Neonoir
Černá nepřestává přitahovat ani po šedesáti letech. Tolik času letos uplynulo od premiéry Doteku zla Orsona Wellese – podle mnoha historiků posledního filmu noir, který lze ještě počítat do klasického kánonu tohoto žánru. Příběh o vzniku, úpadku a oživení filmu noir není nutné zdlouhavě vyprávět – všichni pravověrní cinefilové napříč různými generacemi ho dobře znají. Přou se ovšem o rozhodujícím okamžiku onoho postklasického „restartu“. Zatímco podle některých zažil film noir skutečnou obrodu až v éře tzv. nového Hollywoodu (coby zásadní referenční dílo obvykle slouží Polanského Čínská čtvrť z roku 1974), jiní hledají prvopočátky jeho revize podstatně dříve a kořeny něčeho, čemu se později začne říkat neonoir, případně postnoir, nalézají právě v době před šedesáti lety.
Vliv a vývoj noirové poetiky nicméně neustrnul ani neskončil spolu s obdobím nového Hollywoodu, naopak ho dalece přesáhl. Fanoušci i publicisté vytvářejí stále nové soupisy nejlepších nebo nejvýznamnějších neonoirů a skoro v každém z nich nacházíme rozmanité filmy ze všech pěti předchozích dekád, včetně snímků současných. Jen tyto seznamy dokládají, jak volně lze s kategorií noiru naložit a kde všude se dají vystopovat její otisky. Podobně i skladba tématu naznačuje pozoruhodnou rozpínavost noirové poetiky, jejíž prvky pronikají i tam, kde bychom zřejmě o neonoiru vysloveně nemluvili. Ne všechna díla, o kterých se píše na následujících stranách, se tudíž ocitají v popředí kánonů neonoiru. Tématem také nechceme vyvolávat dojem, že by zrovna tento žánr aktuálně procházel výraznou obrodou nebo rozvojem. Jde spíš o vystižení klíčových bodů, proměn a směrů, jakými se neonoir ubíral či momentálně ubírá s ohledem na některé principy s ním typicky spojované.
S textem Milana Haina se vrátíme k samotným počátkům neonoiru, jež autor oproti jiným spatřuje v již zmiňovaném Doteku zla a dalších titulech z přelomu padesátých a šedesátých let. Časově dále postupuje příspěvek Antonína Tesaře představující speciální žánrovou kategorii technoiru od osmdesátých let až po současnost v čele s oběma Blade Runnery. Jakub Kučera vybírá některé z neonoirů devadesátých let, jež rozebírá coby vrcholné projevy postmoderních tendencí v nedávné historii žánru. Prostor v tématu dostává i jeden z vůbec nejcharakterističtějších symbolů noiru – postava femme fatale, jejíž novodobé proměny sleduje Jana Bébarová na příkladu několika snímků Stevena Soderbergha. Aktualizací nebo přeměnou klasických noirových prvků a inspirací se zabývá také Jarmila Křenková v závěrečném textu o německé sérii Babylon Berlín, kterou letos uvedla stanice HBO. Černá tedy z filmové (a televizní) tvorby nikdy tak úplně nezmizela a zdá se, že ani nezmizí.