Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

„Je záhadou, odkud se bere ta energie, jež ustavičně vyzařuje z oné konceptuální černé díry, kterou je film noir.“ Citát filmového historika Thomase Elsaessera pochází z roku 2000, kdy filmy z kategorie neonoir stále těžily z odkazu a popularity tehdy již dávno minulé klasické éry žánru. I když záhadu, nad níž se pozastavuje Elsaesser, v tomto textu nevyřešíme, pokusíme se postihnout alespoň určité jevy s ní související – totiž jak byly některé z typických rysů noiru uzpůsobeny novodobým kinematografickým podmínkám. Zaměříme se přitom na trojici snímků postmoderního neonoiru, které vznikly v závěru devadesátých let a ukazují změny, jakých soudobí zástupci žánru doznali v porovnání s klasickými předchůdci.

Návraty ke klasickému filmu noir po skončení jeho „kanonického období" (Wellesův Dotek zla z roku 1958 jako poslední titul široce uznávaného klasického kánonu) probíhají ve dvou variantách - „slabé" a „silné". Slabá varianta se projevuje v podobě divácky vděčného noirového retro stylu, prvků fetišizované ikonografie a narativních žánrových motivů, které mají tendenci (vampyricky) infiltrovat do jiných žánrů a na úrovni pastiše evokovat pocit neurčité minulosti, zašlého světa. Jde v podstatě o nostalgii dvojího rázu, neboť...