Filmaře Jana Švankmajera cesta k surrealismu
Jan Švankmajer natočil od roku 1964 dvacet čtyři autorských krátkometrážních snímků a celkem sedm filmů celovečerních. Jeho dílu je věnován bezpočet kritických komentářů, recenzí, analýz. Knihy o jeho práci vycházejí po celém světě, v češtině vznikly přinejmenším tři rozsáhlé švankmajerovské monografie. Abychom alespoň v náznaku osvětlili základy jedinečné filmové poetiky tohoto tvůrce, ocitujeme na malé ploše čtyři fragmenty z publikací dvou Švankmajerových stálých spolupracovníků a členů současné surrealistické skupiny Františka Dryje a Bertranda Schmitta, kteří – jaksi zevnitř, z pohledu legitimní vývojové autoreference – vřazují Švankmajerův notorický a všemi filmology světa reklamovaný surrealismus do náležitého kontextu.
V roce 1970 se Jan Švankmajer spolu se svou manželkou malířkou Evou Švankmajerovou setkávají s Vratislavem Effenbergerem a stávají se aktivními členy nově ustavené surrealistické skupiny. Oba se zevrubně seznamují s díly, koncepčními a teoretickými modely, charakterizujícími více než dvacetiletý, širší veřejnosti takřka neznámý vývoj surrealistického názoru, jenž sice původní východiska surrealismu předválečného (Nezval, Štyrský, Toyen, Teige) nepopírá, ale v mnoha ohledech reviduje (například relativizace role a funkce...