Blaník, prezident všech a nikoho / Prezident Blaník

Týden před premiérou Prezidenta Blaníka jsem dělal rozhovor s Markem Najbrtem. Během autorizace jsme se zasekli na odpovědích o satirickém žánru. Zdálo se mi, že přepsané odpovědi říkají něco jiného než ty bezprostřední, a Najbrt byl zase přesvědčený, že nebylo zřejmé, co po něm chci. Po chvíli dohadování jsme našli kompromis a rozešli jsme se s tím, že se neshodneme, ale budeme se respektovat. Tahle anekdota možná zachycuje vztah mezi divákem a Prezidentem Blaníkem. Co po něm jako publikum chceme? Dává to, co chceme, smysl?

Najbrt nakonec řekl, že Kancelář Blaník i následný film sice vznikly z potřeby reagovat na politické dění, ale nemá jít o satiru. On a jeho tým samozřejmě zastávají určité postoje a ty mají být z filmu jasné, zároveň ale nemají být explicitně artikulované, nemá jít o „politickou propagandu“. Čímž se Blaník naplno ponořuje do podivné české oxymorónové tradice apolitické politické reflexe, v níž si tvůrci dělají legraci ze všech politiků a přes své ne zcela potlačené preference se pokouší o jakousi vyváženost. Nic není tabu, tedy kromě vyslovení jasného názoru. Jde o problematický kompromis. Jedni budou vytýkat, že jde o skrytou havlofašistickou kavárenskou...