Call Me By Your Name / Hledání lásky Sufjana Stevense
„Láska je bezpodmínečná a zároveň nepochopitelná. A myslím si, že je možné milovat i tehdy, když mezi lidmi chybí vzájemný respekt.“ Takhle popsal americký písničkář a skladatel Sufjan Stevens svůj vztah k mrtvé matce Carrie pro magazín Pitchfork v době, kdy vydával svůj intimní albový deník Carrie & Lowell.
Geniální architekt opulentních písňových konstrukcí, který měl kdysi v plánu natočit padesát konceptuálních desek o padesáti amerických státech, v roce 2015 všechny překvapil formálně jednoduchou deskou plnou vzpomínkových útržků na alkoholickou matku a nevlastního otce. Osekal všechny nepotřebné nástroje a elektronické erupce. O to víc ale přitlačil v upřímnosti a bolestné autenticitě. Výsledkem bylo asi nejlépe hodnocené album roku 2015 a zároveň jedno z možných dovršení jeho celoživotního hledání lásky. Tu totiž v různých podobách nacházíme v každé jeho písni.
Šestiminutová hymnická skladba Chicago, kterou najdeme na Stevensově průlomové nahrávce Illinois z roku 2005, pokračuje v americké tradici vyznávání lásky městu. New York jako objekt lásky už představili ve svých písních třeba Frank Sinatra, Jay Z, Bob Dylan nebo Lou Reed. Stevens ale k tématu přistupuje osobněji. Rodák z Detroitu v mládí utíkal do nedalekého Chicaga v okamžicích, kdy jím otřásaly intenzivní emoce a on se s nimi potřeboval srovnat. Nejčastěji tedy odjížděl v momentech, kdy se zamiloval – první verš skladby ostatně zní „I fell in love again“. Stejná deska ale nabízí i kontroverznější podoby lásky. Hodně diskutovaná píseň John Wayne Gacy, Jr. popisuje život chicagského rodáka, politického aktivisty a především masového vraha, který v kostýmu klauna lákal mladé chlapce k sobě domů, kde je později znásilnil a zabil. Tímto způsobem postupně zavraždil 33 dětí, Sufjan Stevens se ale snaží i na jeho život aplikovat křesťanský pohled nekonečného odpuštění.
Právě křesťanská láska k Bohu je ústředním tématem jeho předchozího alba Seven Swans z roku 2004. Starozákonní nahrávka mířící do míst, kde „nebudeme potřebovat nohy, protože budeme mít křídla“, tehdy vnesla do prostředí americké nezávislé hudby hluboký cit, který dalece přesahuje všechny emoce v běžných mezilidských vztazích. Akustické folkové balady doprovázené zvukem bendža vycházejí z biblického Zjevení Janova, jejich poselství ale Bibli dalece přesahuje. Láska je na Seven Swans cosi univerzálního, zároveň ale nekompromisního. V náboženské katarzi titulní skladby Sufjan Stevens doprovázený sborem káže, že „Bohu je nemožné uniknout, dožene vás, i když budete utíkat, protože on je Pán“.
Ještě jednou zpátky k jedné z nejdůležitějších desek posledních patnácti let Illinois. Právě na téhle nahrávce se totiž projevuje ještě jedna stránka Sufjanovy lásky, totiž láska mezi dvěma muži. Stevens nikdy veřejně nemluvil o své orientaci, věrný písničkářské tradici ale často nechává kousky svého osobního života prokapávat se do svých skladeb. Autobiografická píseň The Predatory Wasp of the Palisades Is Out to Get Us! dává asi nejotevřeněji nahlédnout do jeho pubertálních emočních eskapád. Delikátně melancholická skladba s flétnami a akustickou kytarou přenáší posluchače na letní křesťanský tábor, kde se Stevens sbližuje s jiným chlapcem a překračuje tenkou hranici přátelství, které se v určitém okamžiku mění v lásku. Jejich letmé doteky nakonec přejdou v polibek, kvůli nepochopení okolí však počínající vztah skončí hned v nejistém zárodku.
Možná právě v téhle skladbě nacházíme důvod, proč si režisér Luco Guadagnino vybral Sufjanovy písně do svého filmu Call Me By Your Name. Na soundtracku k milostnému příběhu mezi sedmnáctiletým Eliem a čtyřiadvacetiletým bohémem Oliverem najdeme hned tři a všechny tři dokonale zapadají do kulis italské Riviéry roku 1983, kde se snímek odehrává. Kromě remixu starší písně Futile Devices z desky The Age Of Adz totiž Stevens napsal obě skladby přímo pro potřeby filmu a převtěluje se tak v nich do obou hlavních postav. Mystery Of Love, odtikávající v podobně formálně skromném zvuku jako celé album Carrie & Lowell, je téměř oproštěná od všech metafor, daří se jí ale evokovat údiv nad samotným okamžikem zamilovanosti. Visions Of Gideon pak rovnou celý film uzavírá a její minimalismus je téměř hmatatelně bolestný. Dokola opakovaná mantra „Is it a video?“ zachycuje nejistotu a míchání reality a fikce způsobem, který jako by přímo simuloval emoce při prvotním zamilování a následném útěku do fikčních světů, ve kterých láska nikdy nevyprchává. Tuhle schopnost zachytit jeden konkrétní moment a navždy jej zatavit do uzavřené písně měl Sufjan Stevens vždy. Na filmovém plátně ale dostává ještě jeden rozměr navíc.